Paříž pro pokročilé

Kromě Paříže mě nesmírně baví i její okolí a všechna ta malebná městečka s kostely a katedrálami, zámky a historickými centry. Nejraději jezdím směrem na západ, kde se Seina kroutí mezi kopci a kde krajina mezi Malmaison a Saint-Germain-en-Laye a poté k jihu až do Versailles pamatuje nejen dobu Ludvíka XIV., který ze sídla ve Versailles vyjížděl do svých okolních letohrádků a loveckých zámečků, ale také dobu impresionistů, kteří zdejší krajinu mnohokrát zvěčnili na svých obrazech.

Dnes bych tady chtěla ukázat jednu z částí této oblasti, která je mou srdeční záležitostí. Mám zde popis trasy na polodenní, ale raději celodenní výlet, pokud to nechcete brát úprkem, jenže nejdřív musím začít od konce – u místa, kde tato procházka skončí a kterému se říká Machine de Marly. Narazili byste na něj snadno, pokud byste jeli po silnici z Paříže směrem k Saint-Germain-en-Laye. Silnice zde vede přes obec Bougival těsně vedle Seiny, nad kterou se tyčí kopec, na jehož vrcholku leží městečka Louveciennes a Marly-le-Roi. Ze silnice je vidět podivná okrouhlá stavba, stojící uprostřed řeky, která sice vypadá jako zapomenutý pilíř mostu, jenže jsou v ní okna a je zastřešená. Jde o jeden z posledních pozůstatků složitého čerpacího zařízení, vybudovaného v 17. století, jehož úkolem bylo vést vodu ze Seiny nahoru na kopec k zámku Marly a poté dál až do Versailles.

Zařízení bylo postaveno na přání Ludvíka XIV., který po přestěhování dvora do Versailles začal budovat a zvelebovat zahrady s fontánami a vodními nádržemi. Brzy však zjistil, že pro svoje plány nemá dost vody. Na radu svého ministra Colberta proto pozval v roce 1678 belgické odborníky Arnolda de Ville a Rennequina Sualema, kteří navrhli obrovskou čerpací stanici na nábřeží v Bougival, ležícího deset kilometrů severně od Versailles. Vymysleli, že se bude voda ze Seiny přivádět za pomoci čerpadel po strmém svahu nahoru k akvaduktu, vybudovanému na kopci u Louveciennes. Pak měla procházet přes několik rezervoárů, odkud měla být rozváděna do fontán a napajedel ve Versailles, ale také v Ludvíkově letním zámečku v Marly.

Po třech letech příprav byla v roce 1681 zahájena na břehu Seiny stavba gigantického čerpacího zařízení, která si vyžádala obrovskou částku, která by se dnes v přepočtu na eura dala vyčíslit na dvacet pět milionů. Řeka byla přitom rozdělena do dvou ramen: jedno z nich sloužilo pro vodní dopravu, zatímco to druhé zásobovalo čerpací stroj, složený ze čtrnácti vodních kol, každé o průměru deset metrů, která hnala vodu přes dvě stě padesát sacích a tlakových čerpadel sestavou potrubí nahoru do kopce s převýšením sto šedesát metrů, kde procházela dvěma čerpacími stanicemi, umístěnými na začátku a na konci akvaduktu v Louveciennes. Následně byla svedena do tří ohromných nádrží, odkud ji síť potrubí rozváděla na místa určení.

Brzy se však ukázalo, že je provoz stroje příliš nákladný a málo výkonný a že vyžaduje neustálou údržbu. Problém tvořil také nadměrný hluk, k velké nelibosti sousedů, kteří si prý u dvora často stěžovali na „pekelný rámus“. Ludvík XIV. se proto brzy začal zabývat myšlenkou na jiné řešení zásobování zámku vodou, a to svedením toku řeky Eure.

Stroj byl následně v roce 1817 zastaven a postupně nahrazován řadou dalších modernějších řešení, včetně artézské studně, parního nebo hydraulického stroje a poté stavby malé elektrárny. Definitivně byl odstraněn v roce 1968 při přestavbě tohoto ramene Seiny. Neznamená to však, že bylo zničeno úplně celé zařízení. Přečerpávací stanice pod kopcem, potrubí a rezervoáry jsou v provozu dodnes. Čerpají z řeky kolem pěti a půl tisíce kubíků vody za hodinu a zásobují více než dvacet obcí v celém okolí. Kromě toho zůstalo zachováno několik dalších pozůstatků, které jsou dnes už historickými památkami.

Co nám tedy dnes z tohoto megalomanského projektu zbylo? Kromě pamětní cedule na břehu řeky a několika tabulek s reprodukcemi obrazů Alfreda Sisleyho, který stroj zobrazil na konci 19. století, toho moc není. Domeček, který vidíme stát v korytě Seiny, a dvě budovy za ním na protějším břehu nejsou překvapivě pozůstatkem původního stroje, ale náhradního řešení pomocí parních čerpadel, které vymyslel inženýr Dufrayer v roce 1859. Ostatní budovy byly strženy v roce 1963.

U silnice pod kopcem stojí malý domeček z dvacátých let 19. století, který na první pohled vypadá spíš jako kaple. Je to však budova, ve které byl v 19. století umístěný parní stroj. Dnes slouží pro obsluhu zařízení a jako přečerpávací stanice a právě za ním začíná potrubí, které vede vodu vzhůru do kopce.

Mohutná kamenná základna, na kterém stávala kola původních čerpadel, zůstala u břehu řeky i nadále. Dnes zde tvoří malý bastion, na kterém je založen parčík, ze kterého je dobře vidět stavidlo těsně u břehu, kterým lze regulovat podzemní průtok vody k dnešním čerpadlům. Z tohoto bastionu pak můžeme vstoupit na most, který vede na ostrov Île de la Loge uprostřed řeky. Z bočního pohledu pak vidíme, že nejde o jen tak obyčejný most, ale o malou přehradu, která umožňuje zahradit tok tohoto ramene řeky a zvýšit tak objem čerpané vody.

Budovy, které stojí u silnice kolem začátku vodního potrubí, patřily dřív všechny k zařízení. Nejdůležitější z nich je pro nás tato část, která nedávno prošla rekonstrukcí, při níž byla odstraněna původní, napůl zřícená brána a otevřen průchod ke schodům, vedoucím do svahu. Právě tudy se budeme vracet z procházky po celé horní části kopce, kterou sem dám hned příště.

Jak se tam dostat: autobusem 258 z La Défense do Malmaison, tam přestup na autobus 259, výstup stanice La Machine, nebo RER A do Saint-Germain-en-Laye a odtud autobusem 259, stanice La Machine