Historická knihovna

Jedním z mých oblíbených míst, kde se pokaždé ráda zastavím, je Bibliothèque historique de la ville de Paris v Marais. Poznáte ji jednoznačně podle hranatého arkýře, který vyčnívá z nároží na křižovatce rue de Francs Bourgeois a rue Pavée. Knihovna zde sídlí teprve od roku 1969, kdy ji sem přemístili z protějšího Musée Carnavalet, její historie je však mnohem delší.

První historická knihovna byla v Paříži založená v roce 1763. Nejdříve sídlila v rue Saint-Antoine a později byla přemístěná do sídla pařížské radnice. To se jí ovšem stalo osudným, protože vyhořela společně s radnicí při velkém požáru, založeném 24. května 1871 v době bojů pařížské Komuny, a všechny její knižní sbírky, listiny a dokumenty byly při tom zničeny.

Knihovna byla později obnovena díky odkazu knihovníka Julese Cousina, který městu věnoval svoje osobní sbírky. Dnes je v ní uchováváno přes tři sta tisíc tištěných knih a víc než dva miliony dalších dokumentů nejrůznějšího druhu, které se týkají historie Paříže a kraje Île de France.

Nad vstupem na nádvoří najdeme ve frontonu nápis Hôtel Lamoignon, připomínající Guillauma 1. de Lamoignon, který ho vlastnil v 17. století a který se v roce 1657 stal prvním předsedou pařížského parlamentu. Palác je však ještě o zhruba sto let starší, byl postaven kolem roku 1560. V roce 1584 ho zakoupila vévodkyně z Angoulêmu, známá jako Diane de France, nemanželská, ale legitimizovaná nejstarší dcera krále Jindřicha II.

Palác, který je dnes jedním z nejstarších v Marais, zůstal ve vlastnictví Lamoignonů až do roku 1750 a poté vystřídal několik dalších majitelů. V 19. století byl rozdělen na byty. V jednom z nich žil letech 1867 až 1876 spisovatel Alphonse Daudet, který z něj udělal centrum pařížského literárního světa té doby (chodíval sem údajně Turgeněv, Flaubert a Edmond de Goncourt). Posledním majitelem byl na přelomu 19. a 20. století výrobce zařízení pro destilaci alkoholu. V roce 1928 palác odkoupila pařížská radnice, které ho v průběhu následujících čtyřiceti let nechala postupně zrestaurovat.

Portál pochází z roku 1718. Dvě nahé děti kolem nápisu ve štítu, z nichž jedno drží v ruce zrcadlo a druhé hada, symbolizují pravdu a obezřetnost, vlastnosti, které si rod Lamoignonů přičítal.

Na nádvoří za vstupní branou vidíme na okolních stavbách několik rozdílných typů fasád, odlišujících se podle doby vzniku. Nejstarší je ta přímo naproti portálu, za níž se skrývá čítárna a studovna. Na vrcholku nárožního pavilonu je umístěný znak s loveckými symboly, který odkazuje na bohyni lovu a tím i na Diane de France, která nese její jméno.

Druhé křídlo, které vidíme na horní fotce v zadní části a které vede do rue des Francs Bourgeois, nechal vybudovat Charles de Valois, synovec Diane de France, který po ní palác zdědil.

Z nádvoří vede široké schodiště na terasu, ze které se vstupuje přímo do knihovny. Úprava nádvoří a vybudování terasy, stejně jako historizující stavby kolem ní, pochází z rekonstrukce ve 20. století, kdy byl také pod terasou vybudován depozitář, kde je uložena část sbírek.

Do samotných prostor knihovny sice potřebujete průkazku, ale do předsálí můžete volně vejít. Konají se v něm pravidelně malé tematické výstavy – ty poslední pojednávaly například o historii pařížských kabaretů nebo o dobových plakátech. Volně jsou také přístupné knihy v regálech podél stěn a v zadní části pak i výběr novin a časopisů, kde si můžete nerušeně číst, jak dlouho budete chtít.

Vstupnímu prostoru dominuje velká mapa v zadní části, která představuje place de la Bastille a její široké okolí. Mapa pochází z roku 1889, kdy byla vytvořena pro pavilon Paříže na Světové výstavě, konané v tomtéž roce. Pokud vás zajímá historie, můžete si tady s listem s vysvětlivkami, který je na místě k dispozici, prohlížet tehdejší ulice, včetně dnes už dávno neexistujících kostelů, klášterů a paláců.

Nejde však o jediný pařížský plán, který je v knihovně vystaven. Ještě starší exemplář, který pochází z roku 1789, je pověšen na konci studovny. Na schodišti mezi prvním a druhým patrem je pak umístěna i kopie tak zvaného Turgotova plánu z roku 1736, který představuje s matematickou přesností každý dům ve městě. Zachycuje ho z jihovýchodního pohledu a byl prvním, který zobrazil město z ptačí perspektivy. Podrobně si ho můžete prohlédnout TADY.

Pohled do studovny přes skleněné dveře. Dál se běžný zvědavý návštěvník nedostane, ledaže by sem přišel při Dnech evropského dědictví, jako jsem to před pár lety udělala i já. V tom případě vás provedou knihovnou a několika dalšími sály a běžně nepřístupnými prostory.

Malovaný trámový strop ve studovně pochází ze 17. století. Zachoval se v dobrém stavu díky tomu, že byl po dlouhý čas zakrytý. Znovu ho objevili až při rekonstrukci v 50. letech 20. století.

Mezi normálně nepřístupné části knihovny patří i ten zvláštní arkýř, který je vidět z ulice. Je to v podstatě původní strážní věž, jedna z mála zachovalých v Paříži. Kamenný čtyřhran s okny, vedoucími do čtyř stran, spočívá na trojitém ozdobném sloupu. Uvnitř je úplně prázdný, ale nabízí zajímavé pohledy na křižovatku přímo pod ním a do obou směrů rue des Francs Bourgeois.

Z oken, vedoucích z historického paláce na nádvoří s terasou, lemovanou nově postavenými budovami, je také vidět nízký pavilon po pravé straně terasy, který na první pohled vypadá, i díky své špičaté střeše a vitrážovému oknu, jako kaple. Byl však vybudován až v 50. letech minulého století a byly do něj uloženy náhrobky Diane de France a Charlese de Valois-Angoulême z první poloviny 17. století, které byly původně umístěny v kostele kláštera des Minimes (tj. řádu Nejmenších bratří sv. Františka) u place des Vosges, zbořeného během Francouzské revoluce. Dovnitř do pavilonu se nedá vstoupit a na sochy je tak vidět jen špatně přes prosklené dveře.

Poslední, co zde ještě musíte vidět, je zahrada, která je přístupná branou z rue des Francs Bourgeois. V loňském roce prošla rekonstrukcí, během níž jsem pořídila i tyto fotky. Do zahrady vede schodiště ze zadní části studovny, ale vstup není běžně otevřený.