Dnešní článek se měl původně objevit v knížce Paříž pro pokročilé, ale nakonec se do ní už nevešel. Dlouho čekal na svou příležitost; mezitím pomohl několika lidem v jejich pátrání po „Korbíkových“ stopách v Paříži a dnes přišla chvíle pro jeho doplněnou verzi i tady na blogu. Třeba se vám bude hodit, až už nebudete vědět, kam ještě v Paříži a okolí zajít.
Dům na pilotech, které ponechají volné přízemí, volný půdorys s místnostmi, členěnými nenosnými příčkami, pásová okna, volné průčelí a plochá střecha, nejraději se zahradou. To je pět bodů moderní architektury podle jednoho z nejslavnějších architektů první poloviny 20. století, mimořádné osobnosti, která se zapsala do historie funkcionalismu, ale i moderního purismu jako osvobození architektury od detailu, nebo také brutalismu, s oblibou používajícího pohledový beton.
Švýcarský rodák Charles-Édouard Jeanneret přijel do Paříže ve svých třiceti letech, když už měl za sebou celou řadu realizovaných zakázek. Přezdívku Le Corbusier přijal v roce 1920 a zanechal nám pod ní v Paříži i v jejím blízkém okolí celou řadu architektonických skvostů. Na většině z nich se podílel i jeho bratranec a spolupracovník Pierre Jeanneret a všechny jsou dnes památkově chráněny.
Jeho možná nejvýznamnějším a nejvíce ceněným dílem v pařížské oblasti je Villa Savoye z let 1928 – 1931 v Poissy, asi půl hodiny od Paříže. Le Corbusier zde uplatnil všech svých pět architektonických principů a dům je dnes považován za malý klenot. Se svými hladkými bílými zdmi svítí uprostřed volné zatravněné plochy v zahradě a přesně podle toho, jak to architekt zamýšlel, nemůže být postižen jedním jediným pohledem, ale nabízí to, čemu Le Corbusier říkal architektonická promenáda. Užaslý návštěvník při ní prochází mezi piloty ke vchodu do domu a po vstupu je okamžitě fascinován točitým schodištěm, vykrouženým elegantními oblouky, které vede do vyšších pater. Souběžně s ním na druhé straně domu stoupá i šikmá rampa, která končí až na obytné střešní terase, kde je z bíle omítnutých betonových půloblouků vystavěno závětří a kde na rampu navazuje okno jako průhled do přírody. Střešní terasa je napůl zarostlá zelení a prolíná se s obytnými prostory, v nichž jsou uplatněny důmyslné detaily, které obyvatelům usnadňovaly život.
Villa Savoye – vnitřní schodiště a venkovní přístupová rampa na střechu
Podobným způsobem jsou řešeny i další dvě vily, postavené v první polovině 20. let minulého století v rezidenčním bohatém 16. obvodu, kde na konci krátké slepé uličky rue du Docteur Blanche stojí dům Maison La Roche, který Le Corbusier postavil pro sběratele umění Raoula Alberta la Roche. Stejně jako Villa Savoye má i tento dům všech pět typických architektonických bodů a kromě toho členitý interiér, kterému v obývacím pokoji dominuje zakřivená rampa, vedoucí do prvního patra. Tam se dům dělí na část veřejnou, kde měl sběratel vystaveny své sbírky a kde přijímal přátele, a na část soukromou.
Vedle kolmo stojící Maison Jeanneret byl původně určen pro Le Corbusierova bratra Alberta. Architekt v něm poprvé použil svůj koncept „obráceného půdorysu“, kdy jsou společenské prostory umístěny v horním patře, zatímco ty soukromé nebo obslužné v přízemí a prvním patře. Dnes v domě sídlí Le Corbusierova nadace, která oba domy provozuje a ten první zpřístupňuje pro veřejnost.
Na jihu 15. obvodu u parku Montsouris navrhl Le Corbusier v roce 1922 drobnou vilu pro svého přítele, malíře Amedea Ozenfanta. Vila se pyšní venkovním točitým schodištěm a zcela proskleným druhým patrem, kde měl malíř ateliér. Vila je dnes soukromá a bohužel nepřístupná, stejně jako další z domů, postavený v letech 1925 -1928 pro malíře a sochaře Antonina Plainexe. Dům se obrací béžovou fasádou do širokého boulevardu Masséna a jen z druhé strany ulice lze zahlédnout, že je na střeše umístěn ateliér. Setkávali se v něm umělci, sdružení v hnutí Abstraction-Création, zaměřeném na abstraktní malbu, jehož nejznámějšími členy byl Piet Mondrian nebo Jean Arp, ale také František Kupka.
Vlevo Maison Ozenfant, vpravo Maison Plainex
Kromě domů pro své přátele nebo klienty postavil Le Corbusier v Paříži v roce 1931 činžovní dům s nájemními byty a se svým vlastním bytem v posledním patře. Stojí v 16. obvodu přímo naproti známému fotbalovému stadionu Parc des Princes a tenisovému areálu Roland Garros. Na první pohled se liší od předchozích realizací. Jeho fasáda je vodorovně členěna pásovými okny a místo bílých zdí má pruhy, vyzděné ze skleněných cihel. Uvnitř zůstalo mnohé vybavení a nábytek, které si Le Corbusier sám navrhl.
Když se milovník moderní architektury vydá z města směrem k jihu, narazí při jeho hranici na Mezinárodní univerzitní městečko, jehož stavba započala v roce 1925. Je to ohromující rozlehlý prostor, v němž jsou v zeleni rozhozeny budovy kolejí pro studenty z různých zemí. Právě zde můžeme také najít stopy Le Corbusierovy práce. Je jednak autorem domu švýcarské nadace z roku 1930, který vytvořil jako kvádr na pilotech s jednou částí vztyčenou k obloze, a také se podílel na stavbě brazilského pavilonu, při jehož tvorbě s ním v roce 1959 spolupracoval brazilský architekt Lucio Costa.
Maison du Brésil – vstupní hala
Poslední Le Corbusierova pozoruhodná pařížská stavba vyrostla v roce 1933 v tehdy odlehlém 13. obvodu za kolejištěm, vedoucím k nádraží Gare d´Austerlitz. Na parcele neobvyklého protáhlého tvaru zde byla navržena pro Armádu spásy budova s názvem Cité de Refuge, která z dálky svítí jasnou červenou, modrou a žlutou barvou, které autor na svých stavbách rád používal, a která se se svými pěti sty lůžky a dalšími sociálními službami stala útočištěm pro potřebné. Dnes se kolem ní rozkládá místo dřívějšího nevábného koutu, plného skladišť, železničních kolejí, malých závodů a továren, chladíren a mlýnů, moderní dynamická čtvrť s mnoha avantgardními stavbami. V takovém prostoru Le Corbusierova realizace trochu ztrácí svoji nezvyklou modernitu, současně se sem však dokonale hodí.
Za další z významných staveb musíme do městečka Garches na jižním předměstí Paříže. Villa Stein, kterou zde Le Corbusier navrhl pro rodinu Michaela Steina, švagra slavné Gertrudy Steinové, a pro jejich rodinnou přítelkyni Gabrielle de Monzie, svým hladkým průčelím, tvarem, kapitánským můstkem na střeše a námořnickými detaily připomíná parník. Dům byl vytvořen inovativním způsobem bez vnitřních nosných zdí, kde byly místnosti jen naznačeny nenosnými příčkami. Stavba, určená pro dvě rodiny, měla v rámci podpory kolektivismu kromě ložnic všechny ostatní prostory společné.
V 60. letech 20. století byla vila rozdělena na pět samostatných bytů, což zničilo její původní dispozici, včetně prostor, které byly projektovány k vystavování uměleckých sbírek rodiny Steinů. Bohužel je soukromá a proto nepřístupná veřejnosti a navíc je hlídaná vrátným tak, že se k ní nemůžete ani přiblížit.
Le Corbusier zanechal stopy i na dalším pařížském předměstí, v Boulogne-Billancourt. Z několika jeho staveb je zde nejpřístupnější Villa Cook z roku 1927 na rue Denfert-Rochereau. Navštívit se nedá, ale můžeme si ji pohodlně prohlížet aspoň přes plot, u kterého stojí informační panel, na rozdíl od jeho nedaleké Villy Lipchitz-Miestchaninoff v uličce Allée des Pins, která je soukromá a téměř neprodyšně uzavřená.
Poslední snadno přístupné Le Corbusierovo dílo, které si připomeneme, je jedna z jeho unifikovaných obytných buněk, které navrhoval do rezidenčních projektů, jako je třeba Cité Radieuse v Marseille. Prefabrikovaný modul je vystaven v Cité de l´Architecture, úžasném muzeu, věnovaném historii francouzské architektury a ležícím na Trocadéru.
Z popsaných objektů jsou přístupné pro veřejnost jen dva – Maison Le Corbusier a Maison La Roche. Jiné, hlavně ty, které slouží pro veřejné účely, jako studentské domy v Cité Universitaire nebo Cité de Refuge Armády spásy, jsou sice pro veřejnost nepřístupné, ale dovnitř se dostanete a můžete si prohlédnout aspoň vstupní halu. U jiných se musíme spokojit jen s exteriérem – no a k některým se nedostaneme vůbec. Přesto si myslím, že pro ty, kteří si oblíbili moderní architekturu, je pařížská kolekce Le Corbusierových děl poučná a zajímavá – představuje totiž základní prameny, ze kterých čerpali později architekti i v jiných zemích. Navíc je jejich umístění v rámci Paříže vždy zvoleno tak, že stavby neruší a po téměř stu letech plně zapadají do okolí.
Vždy ve mně však zatrne, když si představím, že by byl Le Corbusier dostal volnou ruku a uskutečnil v historickém centru svůj šílený projekt Plan Voisin z let 1922-1925, při kterém měla být zbořena celá oblast, ohraničená na jihu Seinou, na západě rue du Louvre, na severu Gare de l´Est a na východě place de la République, kde měla vzniknout moderní čtvrť pro sedm set tisíc lidí, s osmnácti mrakodrapy s půdorysem ve tvaru kříže, stojící na obrovských betonových deskách, pod kterými mělo být umístěno mraveniště veřejné i soukromé dopravy. Le Corbusier na projektu pracoval s největšími výrobci automobilů – Renault, Voisin a Citroën, protože podle něj mělo město patřit hlavně automobilům. Jen si tu hrůzu přestavte.
Villa Savoye, Poissy, 82 rue de Villiers
Maison La Roche – Fondation Le Corbusier, 16. obvod, 8-10 square du Docteur Blanche
Maison Jeanneret – Fondation Le Corbusier, 16. obvod, 8-10 square du Docteur Blanche
Maison Ozenfant, 14. obvod, 53 avenue Reille
Maison Plainex, 13. obvod, 24bis-26bis boulevard Masséna
Maison Le Corbusier, 16. obvod, 24 rue Nungesser et Coli
Fondation Suisse, 15. obvod, Cité Universitaire, 7 boulevard Jourdan
Maison du Brésil, 15. obvod, Cité Universitaire, 7 boulevard Jourdan
Cité de Refuge – Armée du Salut, 13. obvod, 12 rue Cantagruel
Villa Stein, Garches, 17 rue du Professeur-Victor-Pauchet
Villa Cook, Boulogne-Billancourt, 6 rue Denfert-Rocherau
Villa Lipchitz-Miestchaninoff, Boulogne-Billancourt, 7 allée des Pins
Cité de l´Architecture et du Patrimoine, 16. obvod, 1 place du Trocadéro et du 11 Novembre
Pro zjednodušení orientace uvádím eventuální pařížskou trasu mezi jednotlivými objekty tak, aby se dala stihnout za jeden den (osobně několikrát vyzkoušeno, opravdu to jde) a jak mi připadá ideální kvůli dopravní návaznosti:
Z centra metrem 9 do stanice Jasmin, pak pěšky k Maison La Roche + Maison Jeanneret, poté opět pěšky k Maison Le Corbusier. Pak z nedaleké křižovatky Porte Molitor autobusem 88 do zastávky Parc Montsouris, poblíž najdete Maison Ozenfant. Odtud je to jen kousek k hlavnímu vchodu do Cité Universitaire – obě Le Corbusierovy stavby leží vedle sebe asi pět minut chůze nalevo od vchodu směrem k avenue Pierre de Coubertin. Tam je také umístěn boční vchod do areálu, kterým vyjdete na boulevard Kellerman a na nedaleké zastávce Stade Charléty si počkáte na tramvaj T3a. Pojedete až do zastávky Porte d´Ivry a po levé straně boulevardu Masséna půjdete tak dlouho, dokud nenarazíte na Maison Plainex. O kousek dál na křižovatce s rue de Patay podejdete viadukt a dojdete k Cité de Refuge-Armée de Salut.
Trasa vás přivede do blízkosti Národní knihovny François Mitterrand, můžete ji proto zakončit procházkou nejen kolem knihovny, ale také po okolní čtvrti, plné moderní architektury, kterou na křižovatce boulevard du Général Jean Simon a avenue de France zakončuje zbrusu nový dvouvěžák Les Tours Duo od Jeana Nouvela.
Paříž pro pokročilé 