V rámci Dnů evropského dědictví se dá často dostat i na místa, kam běžně vstoupit nelze. To je případ i španělské ambasády, respektive rezidence španělského velvyslance, která před pár lety otevřela návštěvníkům své nádherné reprezentační salony.
Samotná španělská ambasáda sídlí na avenue Marceau, široké třídě, která vede od place de l´Étoile na place de l´Alma na nábřeží Seiny. Její budova, vklíněná do úzké proluky, je relativně moderní a z architektonického a historického hlediska není nijak významná. Její malá zahrada však komunikuje přímo s historickým palácem, který stojí za ní a jehož široké průčelí se obrací do rovnoběžné avenue George V. Právě v něm mívala španělská ambasáda dříve svoje sídlo a po jejím přestěhování zde dnes má svoji rezidenci španělský velvyslanec.
Původní Hôtel Berthier de Wagram byl postaven v roce 1869 architektem Delestradem pro Nathaniela Johnstona, obchodníka s vínem z Bordeaux. V roce 1891 se palác dostává do rukou Berthe de Rothschild, zatímco její manžel Alexandre Bertier, kníže z Wagramu, současně kupuje přilehlý opuštěný pozemek s pozůstatky podzemního vodovodu, který předtím vedl od nádrže la Villette do čtvrti Monceau. V roce 1920 odkupuje palác i s prázdným pozemkem španělské království, aby v něm zřídilo své diplomatické zastoupení. Současně s rekonstrukcí budovy pak byla započata i stavba nové ambasády a po jejím dokončení a po přestěhování úřadu se původní budova stala rezidencí velvyslance.
Modernizační a restaurátorské práce v paláci prováděli prestižní španělští umělci a řemeslníci. Bohatou vnitřní výzdobu pak doplnila sbírka uměleckých děl, nábytku a obrazů od 16. století do 20. století, včetně několika Goyových děl a čtyř tapiserií, vytvořených ve španělské královské tkalcovně podle Goyových kartonů. Některá z uměleckých děl tehdy nové ambasádě věnoval i španělský král. Všechny tyto historické skvosty bylo možné si při návštěvě prohlédnout.
Velký přijímací salon s působivým oknem, vedoucím do avenue George V
Jídelna
Salon s Goyovým obrazem nad krbem
Vlevo bysta předchozího španělského krále Juana Carlose VI., vpravo současný král Felipe VI. a královna Letizia
Malá moderní zahrada ve vnitrobloku, která propojuje rezidenci s velvyslanectvím
Rezidence španělského velvyslance byla zpřístupněna poprvé v historii v roce 2019, ze kdy jsou i tyto fotografie. Od té doby se prohlídky vinou covidu neopakovaly a můžeme jen doufat, že teď, kdy se situace uklidnila, se při dalších ročnících Dnů evropského dědictví reprezentační salony znovu otevřou. V takovém případě si je určitě nenechte ujít, opravdu stojí za to.
Ambassade de l´Espagne, 8. obvod, 15 avenue George V
Ve spodní části čtvrti Marais, téměř až u nábřeží Seiny, stojí rozlehlý palác Aumont, jehož zahrada je součástí veřejného parku Jardin des Arts-Albert Schweitzer, o kterém jsem tady psala asi před rokem. V paláci sídlí od roku 1959 jeden z francouzských správních soudů prvního stupně. Těch je dnes ve Francii čtyřicet dva, z toho jedenáct v zámořských teritoriích. Do jejich věcné příslušnosti spadají veškeré spory občanů se státem, týkající se správních rozhodnutí, s výjimkou volebních sporů, které řeší přímo Státní rada. Místní příslušnost je určena většinou podle regionů, departmentů nebo seskupení departmentů. Největším z nich je nepřekvapivě právě ten pařížský, na který se dnes podíváme.
Zahradní průčelí paláce Aumont, které vede do Jardin des Arts – Albert Schweitzer
Zatímco zahradní průčelí, které můžeme vidět i z ulice, se obrací k Seině, hlavní vstup do budovy je umístěn ze dvora, ležícího za vysokým strohým průčelím v úzké rue de Jouy. Palác pochází z první poloviny 17. století, kdy ho pro sebe nechal postavit na základech mnohem starší budovy vévoda z Aumontu, nositel nejvyššího vojenského titulu maršál Francie. Stavba měla štěstí na ty nejvýznamnější architekty své doby – plány navrhl slavný architekt Louis Le Vau, pozdější přestavbu řídil François Mansart, dekoraci architekt Charles Le Brun, a zahradu vytvořil André Le Nôtre.
Palác zůstal v rukou vévodů z Aumontu až do roku 1756, kdy ho poslední dědic prodal. Následně vystřídal několik dalších šlechtických vlastníků, aby se v 19. století stal nejdříve sídlem radnice tehdejšího 9. obvodu, později lyceem a na přelomu 19. a 20. století sídlem farmaceutické distribuční společnosti, v jejíž době byla zcela zničena cenná zahrada. V roce 1938 ho odkoupil departement Seine a po důkladné rekonstrukci se v roce 1959 stal sídlem správního soudu, ustaveného šest let předtím.
Hlavní vstup do paláce Aumont z rue de Jouy
Kancelář předsedy správního soudu v salonu, vytvořeném při rekonstrukci v 18. století
Studovna soudní knihovny v tzv. „Novém salonu“, vytvořeném architektem Le Brunem
Původní malovaný trámový strop v dnešní zasedací místnosti
Zatímco historické salony překypují výzdobou, přízemní soudní síně jsou většinou strohé a jednoduše zařízené
Hôtel d’Aumont není běžně přístupný, ledaže byste se účastnili některého soudního jednání. Vidět ho však můžete v rámci Dnů evropského dědictví vždy v druhé polovině září.
Dnešní článek se měl původně objevit v knížce Paříž pro pokročilé, ale nakonec se do ní už nevešel. Dlouho čekal na svou příležitost; mezitím pomohl několika lidem v jejich pátrání po „Korbíkových“ stopách v Paříži a dnes přišla chvíle pro jeho doplněnou verzi i tady na blogu. Třeba se vám bude hodit, až už nebudete vědět, kam ještě v Paříži a okolí zajít.
Villa Savoye
Dům na pilotech, které ponechají volné přízemí, volný půdorys s místnostmi, členěnými nenosnými příčkami, pásová okna, volné průčelí a plochá střecha, nejraději se zahradou. To je pět bodů moderní architektury podle jednoho z nejslavnějších architektů první poloviny 20. století, mimořádné osobnosti, která se zapsala do historie funkcionalismu, ale i moderního purismu jako osvobození architektury od detailu, nebo také brutalismu, s oblibou používajícího pohledový beton.
Švýcarský rodák Charles-Édouard Jeanneret přijel do Paříže ve svých třiceti letech, když už měl za sebou celou řadu realizovaných zakázek. Přezdívku Le Corbusier přijal v roce 1920 a zanechal nám pod ní v Paříži i v jejím blízkém okolí celou řadu architektonických skvostů. Na většině z nich se podílel i jeho bratranec a spolupracovník Pierre Jeanneret a všechny jsou dnes památkově chráněny.
Villa Savoye, vnitřní terasa v prvním patře
Jeho možná nejvýznamnějším a nejvíce ceněným dílem v pařížské oblasti je Villa Savoye z let 1928 – 1931 v Poissy, asi půl hodiny od Paříže. Le Corbusier zde uplatnil všech svých pět architektonických principů a dům je dnes považován za malý klenot. Se svými hladkými bílými zdmi svítí uprostřed volné zatravněné plochy v zahradě a přesně podle toho, jak to architekt zamýšlel, nemůže být postižen jedním jediným pohledem, ale nabízí to, čemu Le Corbusier říkal architektonická promenáda. Užaslý návštěvník při ní prochází mezi piloty ke vchodu do domu a po vstupu je okamžitě fascinován točitým schodištěm, vykrouženým elegantními oblouky, které vede do vyšších pater. Souběžně s ním na druhé straně domu stoupá i šikmá rampa, která končí až na obytné střešní terase, kde je z bíle omítnutých betonových půloblouků vystavěno závětří a kde na rampu navazuje okno jako průhled do přírody. Střešní terasa je napůl zarostlá zelení a prolíná se s obytnými prostory, v nichž jsou uplatněny důmyslné detaily, které obyvatelům usnadňovaly život.
Villa Savoye, interér v prvním patře, propojený s terasou
Villa Savoye, rampa na střešní terasu
Villa Savoye – vnitřní schodiště a venkovní přístupová rampa na střechu
Podobným způsobem jsou řešeny i další dvě vily, postavené v první polovině 20. let minulého století v rezidenčním bohatém 16. obvodu, kde na konci krátké slepé uličky rue du Docteur Blanche stojí dům Maison La Roche, který Le Corbusier postavil pro sběratele umění Raoula Alberta la Roche. Stejně jako Villa Savoye má i tento dům všech pět typických architektonických bodů a kromě toho členitý interiér, kterému v obývacím pokoji dominuje zakřivená rampa, vedoucí do prvního patra. Tam se dům dělí na část veřejnou, kde měl sběratel vystaveny své sbírky a kde přijímal přátele, a na část soukromou.
Vedle kolmo stojící Maison Jeanneret byl původně určen pro Le Corbusierova bratra Alberta. Architekt v něm poprvé použil svůj koncept „obráceného půdorysu“, kdy jsou společenské prostory umístěny v horním patře, zatímco ty soukromé nebo obslužné v přízemí a prvním patře. Dnes v domě sídlí Le Corbusierova nadace, která oba domy provozuje a ten první zpřístupňuje pro veřejnost.
Vlevo Maison La Roche, vpravo Maison Jeanneret
Maison La Roche– hlavní obytný prostor s rampou, vedoucí do prvního patra
Maison La Roche
Mezi piloty Villy La Roche a výhled na Villu Jeanneret
Na jihu 15. obvodu u parku Montsouris navrhl Le Corbusier v roce 1922 drobnou vilu pro svého přítele, malíře Amedea Ozenfanta. Vila se pyšní venkovním točitým schodištěm a zcela proskleným druhým patrem, kde měl malíř ateliér. Vila je dnes soukromá a bohužel nepřístupná, stejně jako další z domů, postavený v letech 1925 -1928 pro malíře a sochaře Antonina Plainexe. Dům se obrací béžovou fasádou do širokého boulevardu Masséna a jen z druhé strany ulice lze zahlédnout, že je na střeše umístěn ateliér. Setkávali se v něm umělci, sdružení v hnutí Abstraction-Création, zaměřeném na abstraktní malbu, jehož nejznámějšími členy byl Piet Mondrian nebo Jean Arp, ale také František Kupka.
Vlevo Maison Ozenfant, vpravo Maison Plainex
Kromě domů pro své přátele nebo klienty postavil Le Corbusier v Paříži v roce 1931 činžovní dům s nájemními byty a se svým vlastním bytem v posledním patře. Stojí v 16. obvodu přímo naproti známému fotbalovému stadionu Parc des Princes a tenisovému areálu Roland Garros. Na první pohled se liší od předchozích realizací. Jeho fasáda je vodorovně členěna pásovými okny a místo bílých zdí má pruhy, vyzděné ze skleněných cihel. Uvnitř zůstalo mnohé vybavení a nábytek, které si Le Corbusier sám navrhl.
Maison Le Corbusier – pohled do hlavního obytného prostoru
Maison Le Corbusier – ateliér
Maison Le Corbusier – schody na střešní terasu
Když se milovník moderní architektury vydá z města směrem k jihu, narazí při jeho hranici na Mezinárodní univerzitní městečko, jehož stavba započala v roce 1925. Je to ohromující rozlehlý prostor, v němž jsou v zeleni rozhozeny budovy kolejí pro studenty z různých zemí. Právě zde můžeme také najít stopy Le Corbusierovy práce. Je jednak autorem domu švýcarské nadace z roku 1930, který vytvořil jako kvádr na pilotech s jednou částí vztyčenou k obloze, a také se podílel na stavbě brazilského pavilonu, při jehož tvorbě s ním v roce 1959 spolupracoval brazilský architekt Lucio Costa.
Cité Universitaire – Fondation Suisse
Cité Universitaire – Fondation Suisse
Cité Universitaire – Maison du Brésil
Maison du Brésil – vstupní hala
Poslední Le Corbusierova pozoruhodná pařížská stavba vyrostla v roce 1933 v tehdy odlehlém 13. obvodu za kolejištěm, vedoucím k nádraží Gare d´Austerlitz. Na parcele neobvyklého protáhlého tvaru zde byla navržena pro Armádu spásy budova s názvem Cité de Refuge, která z dálky svítí jasnou červenou, modrou a žlutou barvou, které autor na svých stavbách rád používal, a která se se svými pěti sty lůžky a dalšími sociálními službami stala útočištěm pro potřebné. Dnes se kolem ní rozkládá místo dřívějšího nevábného koutu, plného skladišť, železničních kolejí, malých závodů a továren, chladíren a mlýnů, moderní dynamická čtvrť s mnoha avantgardními stavbami. V takovém prostoru Le Corbusierova realizace trochu ztrácí svoji nezvyklou modernitu, současně se sem však dokonale hodí.
Cité de Refuge – Armée du Salut
Cité de Refuge – schodiště v hale
Cité de Refuge – vstup
Za další z významných staveb musíme do městečka Garches na jižním předměstí Paříže. Villa Stein, kterou zde Le Corbusier navrhl pro rodinu Michaela Steina, švagra slavné Gertrudy Steinové, a pro jejich rodinnou přítelkyni Gabrielle de Monzie, svým hladkým průčelím, tvarem, kapitánským můstkem na střeše a námořnickými detaily připomíná parník. Dům byl vytvořen inovativním způsobem bez vnitřních nosných zdí, kde byly místnosti jen naznačeny nenosnými příčkami. Stavba, určená pro dvě rodiny, měla v rámci podpory kolektivismu kromě ložnic všechny ostatní prostory společné.
V 60. letech 20. století byla vila rozdělena na pět samostatných bytů, což zničilo její původní dispozici, včetně prostor, které byly projektovány k vystavování uměleckých sbírek rodiny Steinů. Bohužel je soukromá a proto nepřístupná veřejnosti a navíc je hlídaná vrátným tak, že se k ní nemůžete ani přiblížit.
Villa Stein, Garches
Le Corbusier zanechal stopy i na dalším pařížském předměstí, v Boulogne-Billancourt. Z několika jeho staveb je zde nejpřístupnější Villa Cook z roku 1927 na rue Denfert-Rochereau. Navštívit se nedá, ale můžeme si ji pohodlně prohlížet aspoň přes plot, u kterého stojí informační panel, na rozdíl od jeho nedaleké Villy Lipchitz-Miestchaninoff v uličce Allée des Pins, která je soukromá a téměř neprodyšně uzavřená.
Villa Cook
Poslední snadno přístupné Le Corbusierovo dílo, které si připomeneme, je jedna z jeho unifikovaných obytných buněk, které navrhoval do rezidenčních projektů, jako je třeba Cité Radieuse v Marseille. Prefabrikovaný modul je vystaven v Cité de l´Architecture, úžasném muzeu, věnovaném historii francouzské architektury a ležícím na Trocadéru.
Z popsaných objektů jsou přístupné pro veřejnost jen dva – Maison Le Corbusier a Maison La Roche. Jiné, hlavně ty, které slouží pro veřejné účely, jako studentské domy v Cité Universitaire nebo Cité de Refuge Armády spásy, jsou sice pro veřejnost nepřístupné, ale dovnitř se dostanete a můžete si prohlédnout aspoň vstupní halu. U jiných se musíme spokojit jen s exteriérem – no a k některým se nedostaneme vůbec. Přesto si myslím, že pro ty, kteří si oblíbili moderní architekturu, je pařížská kolekce Le Corbusierových děl poučná a zajímavá – představuje totiž základní prameny, ze kterých čerpali později architekti i v jiných zemích. Navíc je jejich umístění v rámci Paříže vždy zvoleno tak, že stavby neruší a po téměř stu letech plně zapadají do okolí.
Vždy ve mně však zatrne, když si představím, že by byl Le Corbusier dostal volnou ruku a uskutečnil v historickém centru svůj šílený projekt Plan Voisin z let 1922-1925, při kterém měla být zbořena celá oblast, ohraničená na jihu Seinou, na západě rue du Louvre, na severu Gare de l´Est a na východě place de la République, kde měla vzniknout moderní čtvrť pro sedm set tisíc lidí, s osmnácti mrakodrapy s půdorysem ve tvaru kříže, stojící na obrovských betonových deskách, pod kterými mělo být umístěno mraveniště veřejné i soukromé dopravy. Le Corbusier na projektu pracoval s největšími výrobci automobilů – Renault, Voisin a Citroën, protože podle něj mělo město patřit hlavně automobilům. Jen si tu hrůzu přestavte.
Le Corbusierův Plan Voisin, kvůli kterému mělo padnout téměř celé Le Marais a okolí. Vpravo dole Seina s ostrovem Île de la Cité.Crédit: Fondation Le Corbusier
Villa Savoye, Poissy, 82 rue de Villiers
Maison La Roche – Fondation Le Corbusier, 16. obvod, 8-10 square du Docteur Blanche
Maison Jeanneret – Fondation Le Corbusier, 16. obvod, 8-10 square du Docteur Blanche
Maison Ozenfant, 14. obvod, 53 avenue Reille
Maison Plainex, 13. obvod, 24bis-26bis boulevard Masséna
Maison Le Corbusier, 16. obvod, 24 rue Nungesser et Coli
Maison du Brésil, 15. obvod, Cité Universitaire, 7 boulevard Jourdan
Cité de Refuge – Armée du Salut, 13. obvod, 12 rue Cantagruel
Villa Stein, Garches, 17 rue du Professeur-Victor-Pauchet
Villa Cook, Boulogne-Billancourt, 6 rue Denfert-Rocherau
Villa Lipchitz-Miestchaninoff, Boulogne-Billancourt, 7 allée des Pins
Cité de l´Architecture et du Patrimoine, 16. obvod, 1 place du Trocadéro et du 11 Novembre
Pro zjednodušení orientace uvádím eventuální pařížskou trasu mezi jednotlivými objekty tak, aby se dala stihnout za jeden den (osobně několikrát vyzkoušeno, opravdu to jde) a jak mi připadá ideální kvůli dopravní návaznosti:
Z centra metrem 9 do stanice Jasmin, pak pěšky k Maison La Roche + Maison Jeanneret, poté opět pěšky k Maison Le Corbusier. Pak z nedaleké křižovatky Porte Molitor autobusem 88 do zastávky Parc Montsouris, poblíž najdete Maison Ozenfant. Odtud je to jen kousek k hlavnímu vchodu do Cité Universitaire – obě Le Corbusierovy stavby leží vedle sebe asi pět minut chůze nalevo od vchodu směrem k avenue Pierre de Coubertin. Tam je také umístěn boční vchod do areálu, kterým vyjdete na boulevard Kellerman a na nedaleké zastávce Stade Charléty si počkáte na tramvaj T3a. Pojedete až do zastávky Porte d´Ivry a po levé straně boulevardu Masséna půjdete tak dlouho, dokud nenarazíte na Maison Plainex. O kousek dál na křižovatce s rue de Patay podejdete viadukt a dojdete k Cité de Refuge-Armée de Salut.
Trasa vás přivede do blízkosti Národní knihovny François Mitterrand, můžete ji proto zakončit procházkou nejen kolem knihovny, ale také po okolní čtvrti, plné moderní architektury, kterou na křižovatce boulevard du Général Jean Simon a avenue de France zakončuje zbrusu nový dvouvěžák Les Tours Duo od Jeana Nouvela.
Jako vztyčený prst se nad severní částí 17. obvodu tyčí zvonice kostela Sainte-Odile, nejvyšší z věží pařížských kostelů, jejíž dominantní siluetu z panoramatu této části města vytlačil až nedaleký nový Justiční palác. I přes svou památkovou ochranu je tento kostel, aspoň pro mě, dalším aspirantem na titul nejošklivější pařížské stavby. Pro jeho odlišnost a podivnost však stojí za to se na něj a do něj podívat.
Kostel byl postaven mezi lety 1935 až 1946 na základě iniciativy tehdejšího pařížského arcibiskupa Verdiera, který na jeho stavbu vypsal mezi farníky sbírku, kterou také sám podpořil z jím založeného fondu na výstavbu a údržbu katolických kostelů. Farnost Sainte-Odile byla ke kostelu ustavena až v roce 1953. V roce 1938 stavbu navštívil i kardinál Pacelli, pozdější papež Pius XII.
Sedmdesát dva metrů dlouhá stavba z armovaného betonu byla navržena v neobyzantském slohu, kombinovaném ve výzdobě s art-déco. Má tři zvenčí téměř neviditelné kupole, které odkazují na Svatou Trojici. Na sedmdesát dva metrů vysoké věži, která se ke svému vrcholku lehce zužuje, je kromě kříže posazen i mosazný kohout. Ve zvonici je umístěna zvonkohra, složená z dvaceti šesti zvonů, které byly odlity v roce 1939 těsně před vyhlášením války. Nebyly však hned osazeny, a protože během války musely být téměř všechny pařížské zvony odevzdány k roztavení a použití na výrobu děl, byly v tichosti převezeny do Chartres a tam zakopány. Na zvonici se tak dostaly až po skončení války.
To, co podle mě kostelu nejvíc ubírá na vzhledu, je nejen věž, připomínající tovární komín a průčelí v podobě bunkru, ale také nepěkná barva, způsobená pravděpodobně roky neodstraněnou špínou. Podle popisu by totiž fasáda měla být z růžových pálených cihel, vyrobených v Alsasku a podobných těm, které byly použity na fasádě katedrály ve Štrasburku.
Na portálu je v mandorle nad vstupními dveřmi zobrazena Panna Marie, která uvádí svatou Odile do nebe a představuje ji svému synovi. Celou scénu lemuje chór andělů.
Pokud jste čekali, že interiér bude méně ponurý, tak… je to skoro ještě horší. V tmavě hnědé temnotě není výzdoba skoro vidět a kromě malých oken po obvodu všech tří kupolí, které propouštějí trochu světla, zde září jen tři pestrá vitrážová okna, která představují scény ze života svaté Odile, archanděla Michaela a archanděla Rafaela.
Asi se nenajde nikdo, kdo by neznal pohnutý osud Anny Frankové a jejího deníku. V jedné ze zahrad v centru Paříže, ukryté ve vnitrobloku jen kousek od Centre Pompidou, si můžeme připomenout příběh jejích posledních let prožitých v úkrytu zadního traktu jednoho amsterdamského domu. Najdeme zde totiž kaštan, který byl vypěstován z výhonku stromu, na který se Anna ze svého úkrytu tajně dívala a který pro ni představoval jediné spojení s přírodou. Několikrát se o něm zmiňuje i ve svém deníku („Dokud existuje, tak mi zbývá naděje“).
Když v roce 2007 pařížská radnice otvírala nový veřejný park, který zřídila ze zahrady paláce Aignon, ve kterém se nachází Muzeum židovského umění a historie, pojmenovala ho právě po Anně Frankové. Tehdejší starosta Bertrand Delanoë ve spolupráci s ředitelem amsterdamského Domu Anny Frankové zde při této příležitosti vysadil výpěstek z odnože původního kaštanu.
Tři roky na to sto padesát let starý, nemocný a poškozený kaštan v Amsterdamu nevydržel nápor vichřice a zřítil se. I v Amsterdamu však už stačili předpěstovat výhonek, který vysadili na místo původního stromu.
Kaštan v listopadu 2022
Kaštan najdete po levé straně u vchodu do parku naproti domku správce. Dřív byl chráněný plůtkem, ale v posledních letech jeho kmen zesílil natolik, že zapadl do výsadby a není už třeba ho nijak zvlášť chránit.
Paříž pro pokročilé 
Pro přidání komentáře musíte být přihlášeni.