Paříž pro pokročilé

Samozřejmě, že nemám v Paříži žádnou tetičku, o které bych se mohla rozepisovat. „Chez ma tante“ se říkalo a dodnes říká Crédit municipal, instituci na pomezí bankovního a sociálního sektoru, kterou vám tady dnes ukážu. Proč zrovna taková přezdívka, to uvidíme až v dalším textu.

Rozlehlé budovy Crédit municipal, úřadu s dlouhou historií, který slouží současně jako kreditní ústav a obecní zastavárna, leží v samém srdci čtvrti Marais. Založil ho v roce 1637 Théophraste Renaudot, lékař Ludvíka XIII. pod názvem Mont-de-Piété podle vzoru italské Monte di Pietà. Ta vznikla už v roce 1462 v italské Perugii s cílem chránit chudé lidi před lichvou a vysokými úroky. V průběhu několika dalších let bylo po celé Itálii založeno dalších třicet poboček a instituce byla oficiálně uznána papežem na Lateránském koncilu v roce 1515.

Pařížská Mont-de-Piété, založená se stejnými bohulibými cíli jako ta italská, však fungovala po svém vzniku jen několik let. Po smrti kardinála Richelieua a krále Ludvíka XIII., kteří nad institucí a jejím zakladatelem drželi ochrannou ruku, prosadili v roce 1644 její zavření lichváři, působící při tehdejší lékařské fakultě, kterým Mont-de-Piété sebrala obživu a zisky. Lichva se ovšem v následujícím století stala pro chudé Pařížany skutečnou pohromou, kterou vyřešil až Ludvík XVI. v roce 1777 opětovným otevřením Mont-de-Piété přímo v centru města v rue des Franc-Bourgeois, na adrese, na které ji najdete dodnes.

Francouzská revoluce sice fungování instituce ohrozila, ale nakonec její význam posílil sám Napoleon Bonaparte tím, že v roce 1804 zrušil všechny soukromé zastavárny a udělil Mont-de-Pieté k provozování této činnosti státní monopol. Lidé si tak mohli půjčovat peníze oproti zástavě za nízké procento a při jasných podmínkách. Díky tomu, a také díky nárůstu populace, počet půjček v 19. století výrazně vzrostl. Už se také netýkal jen těch nejchudších, ale i střední a dokonce vyšší vrstvy – městskou zastavárnou prošel například i Émile Zola, herečka Sarah Bernhardt nebo šlechtické rodiny, jako byli Beauharnais, Castiglione nebo Grimaldi.

V roce 1918 instituce změnila svůj název na dnešní Crédit municipal. V té době také její význam jako zastavárny začal upadat díky zlepšení životních podmínek nižších vrstev, a naopak se rozšířila prostá úvěrová činnost. Dnes instituce stále vykonává obě funkce, které se řídí bankovním zákonem, a stojí na křižovatce mezi bankovním sektorem a sociální ekonomií.

Crédit municipal dnes zabírá velký blok budov, soustředěný kolem nádvoří se zelenou fontánou. Kolem ní najdeme vstupy do původních částí historického jádra této instituce, která svoje sídlo v 19. století postupně rozšiřovala především proto, že potřebovala další a další skladovací prostory. Mohl za to především ten kuriózní fakt, že nejčastější zástavou v této době byly matrace, ale také šatstvo nebo – hlavně v době nezaměstnanosti – pracovní nástroje. To vše vyžadovalo velká skladovací místa – například jen v roce 1862 se zde uschovávalo víc než patnáct tisíc zastavených matrací!

Na nádvoří se po překonání bezpečnostní kontroly vstupuje z ulice krátkým průjezdem, ze kterého vede po levé straně schodiště do sídla společnosti. V zasedací místnosti ředitelství je soustředěna malá výstavka uměleckých předmětů, které této instituci propadly v minulosti.

Jedním z obrazů, které se takto netypicky dostaly do vlastnictví Crédit municipal, je také obraz dámy vlevo od dveří. Vztahuje se k němu historka, která se týká výše uvedené přezdívky a která je spojená se jménem Françoise Orleánského, knížete z Jointville, který byl synem krále Louise-Philippa. I on se obrátil na obecní zastavárnu, kam vložil svoje hodinky, aby mohl vyrovnat dluh ze hry. Když se ho jeho matka, královna Marie-Amélie, na hodinky ptala, odpověděl, že je zapomněl u tetičky – „chez ma tante“. Tou byla Adelaida Orleánská, která je vyobrazená právě na tomto plátně. Kdo historku s tetičkou vynesl ven, se už neví, ale přezdívka pro Mont-de-Piété se rychle rozšířila a používá se dodnes.

Z druhé strany průjezdu vede další schodiště do strohých kanceláří účtárny. Pod schodištěm najdeme zajímavý stroj – je to parní čistič, kterým se dezinfikovaly zastavené matrace před tím, než byly uloženy do depozitáře.

Hlavním prostorem jsou pak kanceláře, do nichž vede vstup při pravé straně nádvoří. Najdeme tam velkou čekárnu a kolem dokola přepážky. Tady se odehrává hlavní část činnosti – podávání žádostí o půjčky, vklady zástav a jejich eventuální vyplácení. O zastavárnu je velký zájem – v běžné pracovní dny můžete vidět na ulici před vchodem dlouhou frontu čekajících. Je to především proto, že úrok ze zástav je extrémně nízký, takže velká část klientů má šanci svoje zastavené věci vyplatit. Kromě toho úřad čas od času vyhlašuje i mimořádné uvolnění zástav, kdy odpustí nedoplatek na dluhu a zástavu jejímu majiteli vydá.

Do zástavy jsou dnes přijímány především cenné předměty jako šperky nebo hodinky, umělecké předměty, hlavně obrazy a sochy, ale také drahé oblečení a doplňky nebo cenná vína. Zastavující musí sice předložit osobní doklady, ale nevyžaduje se po něm potvrzení o vlastnictví zastavované věci. Ta je oceněna komisařem, který rozhodne o výši půjčené částky – obvykle je to mezi padesáti a sedmdesáti procenty hodnoty zástavy. Úrok z půjčky se pohybuje mezi dvěma a osmi procenty a jeho výše závisí na půjčené částce.

Nevyplacené zástavy, jejichž majitelé neměli to štěstí, aby je získali zpět, jsou následně draženy ve veřejné dražbě. K tomu slouží velká dražební síň. Dražby probíhají jako jakékoliv jiné v aukčních síních – dražené věci jsou vystaveny i s vyvolávací cenou, k níž potom zájemci přihazují částky. Všechny dražby jsou vyhlašovány i elektronicky zveřejněním na stránkách Crédit municipal a v některých případech je možné i elektronicky dražit.

Tou nezajímavější místností je zde ovšem výstavní sál, kde bývají před dražbou vystaveny některé dražené předměty. Jak vidíte dole, na konci září se dražily především šperky a hodinky, stříbrné příbory a cenný porcelán, ale také hedvábné šátky (a boty) Hermès nebo kabelky Louis Vuitton a Chanel. Vyvolávací ceny byly hodně zajímavé (například šátky kolem 100 euro), ale věřím, že se při dražbě znásobily.

Druhou, tentokrát čistě historickou zajímavostí tohoto místa, je tabulka na zdi na nádvoří, která upozorňuje, že právě v těchto místech vedly v minulosti pařížské hradby. Postavil je mezi lety 1190 a 1220 král Philippe Auguste a zbořeny byly postupně až v průběhu 16. století. Jejich průběh je vyznačen i na zemi odlišnou dlažbou. Součástí hradeb byla také věž, jejíž pozůstatky najdeme na vedlejším nádvoří. Z té původní však zůstala jen nízká kamenná základna, zatímco cihlové dostavby pocházejí z roku 1886.

Na nádvoří s věží dnes funguje kavárna Café Cour s volným vstupem pro kohokoliv. Někdy jsou otevřená přímo vrata pod věží z ulice (napravo od hlavního vchodu), jindy je nutné projít hlavním vchodem (a tedy absolvovat bezpečnostní kontrolu).

Vstup na dražbu je volný pro všechny. Stejně tak se kdykoliv můžete podívat do výstavního sálu na dražené předměty nebo zajít do kavárny. Nenechte se odradit přítomností několika sekuriťáků mezi vraty, provádějí jen běžnou bezpečnostní kontrolu. Ostatní prostory jsou přístupné jen v rámci Dnů evropského dědictví.

Crédit municipal

4. obvod, 55 rue des Francs Bourgeois