Další ze skrytých a téměř neznámých historických paláců na nás čeká v průchodu, vedoucím napříč ošuntělým vnitroblokem ve čtvrti, kde byste takovou rokokovou krásu, vyvedenou v královské modři, ani trochu nepředpokládali. Než se ovšem dostaneme k těmto dveřím, bude to chvíli trvat.
Průchod spojuje dvě frekventované ulice – boulevard Sébastopol a rue Saint-Denis a protíná několik vnitřních dvorků a budov.
Když vstoupíme v rue Saint-Denis do opravdu zanedbaného a ošklivého průjezdu s původní hrbolatou dlažbou, uvidíme z dálky ty modré dveře téměř hned. Nejdřív ovšem musíme přejít malý ušmudlaný dvorek a vstoupit na větší dvůr, který slouží jako parkoviště. Až úplně na jeho konci najdeme pootevřenou bránu, kterou se dostaneme ke vchodu do paláce, lemovanému mřížemi se zlatě zdobeným zakončením.
Palác je pozůstatkem rozsáhlého církevního areálu, který tady, u bývalé královské cesty, která vedla z Paříže přes bránu svatého Denise ke katedrále v Saint-Denis, stával až do Francouzské revoluce. Původní stavba, započatá v roce 1631 jedním z ministrů kardinála Richelieua, byla sice původně soukromým palácem, avšak v roce 1683 ho odkoupil ženský církevní řád, založený třicet let předtím svatým Vincentem z Pauly pod názvem Unie křesťanských dívek, později přejmenovaný na Křesťanskou unii ze Saint-Chaumond. Kromě svého hlavního úkolu – výchovy chudých opuštěných dívek a sirotků – jeptišky též přijímaly i dívky z dobrých rodin nebo bohaté ženy, které žádaly o rozluku s manželem a hledaly útočiště nebo které zde chtěly dožít. A právě pro ně nechaly v roce 1735 postavit vedle svého kláštera rokokový palác, ve kterém byly tyto laické věřící ubytovány.
Budovu navrhl slavný architekt Jacques Hardouin-Mansart, který zde vytvořil palác s jemně zvlněnou fasádou a lehce vystupujícími pavilony na obou bočních stranách. Mezi lety 1778 a 1786 vedle něj vyrostl nový kostel, který však sloužil jen několik let, než byl hned po revoluci v roce 1789 i s klášterem uzavřen a zrušen. Zatímco klášter chátral, kostel byl prodán a přeměněn na tiskárnu, jejímž majitelem byl otec budoucího slavného historika Julesa Micheleta, který se zde narodil.
V rámci Haussmannovy přestavby Paříže kolem poloviny 19. století byl klášter stržen, protože překážel proražení nového bulváru Sébastopol. V roce 1906 byl zbořen i kostel, ze kterého se zachovala jen část frontonu, která je uložena v Musée Carnavalet. Připomíná ho i pamětní deska na rohu rue Saint-Denis a rue de Tracy, především však jako Micheletův rodný dům.
Rokokový palác, který stál mírně stranou a nepřekážel nové výstavbě, byl díky tomu zachován, přestože v průběhu času přišel o svoje majestátní schodiště a vnitřní výzdobu a později byl necitlivě nadstavěn o jedno patro.
Palác je už od roku 1798 součástí tehdy nově otevřeného průchodu Passage des Dames de Saint-Chaumond – nebojte se proto vzít za kliku modrých dveří a vstoupit. Průchod vede přízemní chodbou domu, na jejímž konci vás stejné modré dveře vyvedou na další malý dvorek, do kterého je obráceno druhé průčelí domu. Obě fasády s tepanými balkóny a bohatou štukovou výzdobou, kterou vytvořil mistr rokoka Nicolas Pineau, jsou zapsány na seznamu historických památek.
Nakonec vstoupíme do krátké chodby, procházející budovou z 19. století, která stojí v místech bývalé zahrady paláce, a dalšími modrými dveřmi se dostaneme do dopravního ruchu na boulevardu de Sébastopol.
Průchod je otevřen v pracovní dny a je běžně přístupný. Pokud byste vstupovali z boulevardu de Sébastopol, nenechte se odradit modrou závorou, která bývá někdy spuštěná – můžete ji klidně obejít.
Passage des Dames de Saint-Chaumond
2. obvod, 226 rue Saint-Denis a 131 boulevard de Sébastopol
Paříž pro pokročilé 