Paříž pro pokročilé

Církevní budovy, ať už současné nebo minulé, neberou v Latinské čtvrti konce, proto se i dnes podíváme do jednoho z bývalých církevních areálů – do opatství, zasvěceného patronce Paříže svaté Geneviève, které se rozkládalo na kopci nad Latinskou čtvrtí. Místo mnichů zde však dnes můžeme potkat studenty – klášterní budovy se totiž v průběhu staletí proměnily na jedno z nejprestižnějších pařížských lyceí – Lycée Henri IV.

Rozloha původního augustiniánského opatství zahrnovala nejen celé náměstí s dnešním Panthéonem a kostelem Saint-Étienne du Mont, ale jeho zahrady se táhly na jih až k rue de l´Estrapade. Jeho pozoruhodná historie, která spadá až do začátku 6. století, je současně i historií vzniku Paříže jako hlavního města dynastie Merovejců. Král Clovis se tehdy rozhodl, že na neobývaném kopci, kde se do té doby nacházelo jen několik pozůstatků staveb z dřívější vlády Římanů, vybuduje baziliku, zasvěcenou apoštolům Petru a Pavlovi. Ještě před jejím dokončením však zemřel a byl v ní proto pohřben jako její zakladatel. Stejně tak v ní bylo později pohřbeno mnoho dalších členů jeho rodiny a především svatá Geneviève, která za svého života baziliku často navštěvovala. Později bylo její jméno přidáno k názvu svatostánku, aby v 13. století zcela vytlačilo apoštoly a zůstalo v názvu baziliky jako jediné.

Kvůli svému nechráněnému umístění těsně u hradeb města (mimochodem, jejich pozůstatky jsou vidět ve stejné ulici jen kousek pod lyceem) bylo opatství v průběhu staletí nesčetněkrát napadeno, vyrabováno a vypáleno, takže ostatky svaté Geneviève musely být mnohokrát ukrývány mimo baziliku nebo dokonce i mimo město. Přesto bylo i s bazilikou vždy znovu obnoveno a dostavěno. Jednotlivé části areálu proto spadaly do různých století. Budovy, které se zachovaly a ve kterých dnes působí lyceum, pocházejí převážně z doby Ludvíka XIV.

Definitivní soumrak opatství přišel až po Francouzské revoluci, kdy ho revolucionáři zrušili, budovy částečně pobořili a nechali roztavit cennou zlatou schránku s ostatky světice, které pak demonstrativně spálili a popel vhodili do Seiny (ostatky, dnes uchovávané ve schránce v kostele Saint-Étienne du Mont, jsou části těla světice, které se podařilo zachránit, protože v té době už byly relikviemi v jiných kostelech). Nově budovaný kostel svaté Geneviève, jehož stavba byla v opatství započata ještě před revolucí v roce 1764, byl revolucionáři proměněn na „Panthéon velkých osobností“. Bohatá a cenná knihovna opatství unikla zničení a po znárodnění byla v roce 1851 umístěna do nové budovy v sousedství Panthéonu pod názvem Bibliothèque Sainte-Geneviève.

Na začátku 19. století pak byla stará bazilika zbořena, aby na jejím místě mohla být proražena dnešní rue Clovis. Z baziliky zůstala jen čtyřhranná zvonice, dnes nazývaná Tour Clovis, která se dodnes tyčí nad lyceem.

Historie dnešního lycea se začala psát právě po Francouzské revoluci, kdy byla v doposud zachovalých budovách opatství založena škola s názvem Centrální škola Panthéonu, kterou o několik let později přejmenovali na Napoleonovo lyceum, které se stalo prvním lyceem nové republiky. Svoje dnešní pojmenování po králi Jindřichu IV. získalo lyceum v době Restaurace, tj. v první polovině 19. století, ale později se opět vrátilo k Napoleonovi. V roce 1870 dostalo jméno básníka a dramatika Pierra Corneille, aby nakonec vláda v roce 1873 rozhodla, že lyceum ponese definitivně jméno Jindřicha IV., s odůvodněním, že jde o „jediného Bourbona uznávaného republikány“.

Lyceum v sobě zahrnuje jak collège, tedy druhý stupeň základní školy, tak i lycée, tj. střední školu, a v tomto případě navíc i prestižní classes prépas – přípravné třídy, které připravují maturanty další dva roky na vstup na vysoké „grandes écoles“.

Zatímco collège zde funguje jako běžná spádová škola, přístupná ovšem výhradně pro děti z obvodu, lycée je přísně výběrové, a to nejen na základě obtížných přijímacích zkoušek, ale i předchozích studijních výsledků a jiných zásluh. Pro přípravné třídy platí tytéž obtížné předpoklady, jen vynásobeno asi tak tisícem. Přestože se zde vyučují všechna zaměření, na která se třídy ve francouzských lyceích na poslední dva roky před maturitou dělí, tj. přírodovědné, ekonomické a literární, je toto lyceum proslulé především pro úspěchy svých humanitně, a to hlavně literárně, zaměřených studentů.

Lycée a collège jsou od sebe odděleny nejen funkcí a významem, ale i stavebně. Zatímco lycée má vstup z rue Clovis (foto vlevo), collège sídlí v samostatné budově, která stojí v rue Clotilde v místech bývalé klášterní zahrady. Nad vchodem je napsáno „Petit lycée Henri IV“ (foto vpravo).

Mezi absolventy najdeme tolik slavných jmen ze všech oborů, že nevím, koho jmenovat dřív. Když vezmeme ty nejslavnější, tak třeba Guy de Maupassant, Prosper Merimée, Alfred de Musset, Jean-Paul Sartre, Michel Foucault nebo také Emmanuel Macron. Profesory jsou zde opravdové špičky ve svých oborech – v 50. letech zde vyučoval například i budoucí prezident Georges Pompidou.

Nejstarší části lycea jsou zapsány na seznamu památek. Kromě Clovisovy věže je to i bývalý refektář, později přeměněný na kapli, a část knihovny se schodištěm.

Tour Clovis, viditelná i z ulice, má sice základy ze začátku 13. století z doby krále Philippa-Augusta, ale její první a druhé patro pochází ze 14. století a vrcholek z 15. století.

Kaple byla vytvořena na začátku 19. století ve starém klášterním refektáři. Není zde proto žádné původní vybavení, jen několik přenesených historických soch svatých, varhany z roku 1845 a novější oltář. V kapli je dvakrát týdně pořádána mše, pro studenty však není povinná.

Jednotlivé části školy jsou propojeny centrální rotundou, která stojí v křížení budov. Její páteří je schodiště ze 17. století se sochou Panny Marie s dítětem, které vede ke knihovně. Ta se rozkládá od horní části rotundy do čtyř stran. Zatímco jedno z křídel pochází ze 17. století, ostatní tři byla vybudována až v 19. století.

Druhý z refektářů slouží jako učebna a studovna (nahoře). Je to také jedna z mála velkých a hlavně světlých společných prostor. Na fotkách dole pak jsou vidět opravdu temné místnosti v přízemí, které slouží jako „salles de permanence“. Do češtiny se to rozumně přeložit nedá, protože to naše školství nezná. Jsou to místnosti, vyhrazené pro hodiny, kdy buď odpadne výuka nebo je v rozvrhu volná hodina. V takovém případě žáci nezůstávají ve třídě, ale jdou povinně do „permanence“, eventuálně do knihovny.

Musím se přiznat, že ačkoliv miluji historické stavby, ve spojení s představou o škole na mě všechny ty malé temné prostory s minimem denního světla působily až tísnivě.

Další kulturní památkou v areálu lycea jsou i vykopávky kaple Milosrdenství ze 13. století, včetně několika náhrobních kamenů ze 17. století, které byly během nedávných restaurátorských prací nalezeny pod podlahou novějších budov z 19. století, které stojí podél studentského dvora. Počítá se proto s dalším archeologickým průzkumem.

Lyceum má kromě dvou bývalých klášterních nádvoří i další velký dvůr – protože bez dvora se žádná francouzská škola neobejde. Kromě toho, že zde žáci povinně tráví velké přestávky (zatímco o těch malých popadnou všechny své věci, včetně kabátu – protože šatny zde neexistují – a stěhují se vždy do jiné třídy), slouží dvůr hlavně k ranním nástupům. Děti ráno při příchodu totiž nechodí rovnou do třídy, ale čekají seřazeny na dvoře, kde má každá třída na zemi vyznačený svůj chlíveček, až si je úderem půl deváté vyzvedne profesor, který je učí první hodinu, a odvede je do třídy.

Ten, kdo přijde pozdě, má problém, protože do třídy sám nesmí, musí nejdřív do zvláštní kanceláře, nazývané Vie scolaire, která hlídá kromě jiného i docházku. Když nepřijde do doby, než je hotová ranní prezence, z Vie scolaire volají okamžitě rodičům.

Na dvoře čekají děti ráno za každého počasí, i v dešti a mrazu. Francouzi jsou na to zvyklí, dělá to se to tak odjakživa, ale české rodiče to dost vytáčí, stejně jako to, že se děti nepřezouvají a ve špinavých, často zablácených nebo promočených botách, se ve škole paří celý den – a to celý den doslova, protože výuka trvá od rána často až do pěti nebo i do šesti večer.

Když se od francouzského školství, kam jsem původně nehodlala zabrousit, vrátím zase zpátky k fascinující historii Lycée Henri IV, musím ještě připomenout, že jediná možnost, jak se podívat dovnitř, jsou Dny evropského dědictví – a že nejbližší příležitost bude hned 16. a 17. září.

Lycée Henri IV, 5. obvod, 6 rue Clovis