Část Médanu tady byla už v článku o domu Émila Zoly, ale městečko je tak půvabné, že by byla škoda omezit se jen na dům slavného spisovatele a neprohlédnout si ho celé. Leží na severozápad od Paříže, kde tok Seiny vytváří tři mohutné zákruty, které se v oblouku mezi kopci zařezávají do krajiny. Od levého břehu řeky se tady prudce zvedá svah, ve kterém stojí hezké staré vilky a rodinné domy. Zatímco Zolův dům stojí téměř až u řeky, o něco výš ve svahu se nad ním tyčí čtyřhranné věže místního zámku, v této roční době ponořené do modři vistárií, kosatců, plaménků a zvonků.
Původní tvrz z 9. století sloužila v dalších stoletích jako lovecký zámeček, a to až do 16. století, kdy ho získala šlechtická rodina, která ho nechala přestavět. Přestože nikdy nebyl královským majetkem, traduje se, že sem kolem roku 1635 jezdil na lov král Jindřich IV. V následujících stoletích se zde vystřídalo několik majitelů, mezi něž patřil ve 20. letech minulého století i belgický spisovatel a nositel Nobelovy ceny za literaturu Maurice Maeterlinck. V roce 1956 zámek vyhořel a zůstal opuštěný až do roku 1977, kdy ho v dražbě koupili současní majitelé. Není běžně přístupný, ale jednou měsíčně zde majitelé organizují prohlídky (ta příští bude 18. června). Na ty je nutné se předem přihlásit podle údajů na stránkách zámku.
Hlavní ulice v Médanu jsou rozloženy ve svahu po vrstevnicích, takže přímo pod zámkem můžeme pod kopcem vidět další dvě věže. Patří ke kostelu Saint-Germain z druhé poloviny 17. století. V současné době prochází restaurováním a přestože jeho fasáda už září světlou barvou čerstvě vyčištěných kamenů, v interiéru se stále pracuje a kostel není přístupný. Práce by měly skončit v roce 2023.
O další silnici níž se dostáváme až k Zolovu domu. Ten už známe, takže ho mineme a úzkou kolmou silnicí se vypravíme podél domu k železniční trati, od které dům vidíme zase z jiného úhlu.
Krátkou silničkou sejdeme až k Seině. Břeh je lemovaný nízkými domky a venkovskými hospodami. Celé městečko se svými starými usedlostmi i bývalými letními sídly pařížské šlechty působí tak klidným a utěšujícím dojmem, že se nám odtud ani nebude chtít.
Médan má sice spoustu krás, ale má taky jednu velkou vadu, na kterou si stěžoval už Zola. Přestože jím prochází hlavní železniční trať z Paříže do Rouenu, kterou má velká část domů v údolí přímo za zahradou, není tady nádraží. Je tedy nutno vystoupit už v Poissy a zbytek dojet autobusem. A nebo – tak jako jsem to udělala já – vystoupit ve dva kilometry vzdáleném Villennes sur Seine a potom jít pěšky. Cesta vede po silničce mezi krásnými starými vilkami a uteče jako nic.
Ještě před tím, než se na ni vydáte, však stojí za to udělat si menší okruh přímo ve Villennes. Všechno zajímavé je zde hned u nádraží a i tady, v malém zapadlém městečku s pěti tisíci obyvateli, se krása rozdávala ve velkém. Už to nádražíčko stojí za to.
Když jsem se pak z Médanu chystala zpět do Paříže, hledala jsem jinou možnost, abych nemusela jít stejnou silnicí, po jaké jsem přišla. Nejdřív jsem myslela, že to půjde přímo podél řeky, ale podle mapy se zdá, že je cesta v krátkém úseku soukromá a tedy možná neprůchozí. Proto jsem se rozhodla, že se vydám na druhou stranu a do Paříže pojedu ze vzdálenějšího nádraží ve Verneuil sur Seine. Jsou to také dva kilometry, ale to už taková zábava nebyla, cesta moc pěkná není a městečko zkraje taky moc ne. Na své si přijdete až v jeho historickém jádru, kde najdete hezký kostelík a starodávné náměstíčko.
Jak se tam dostat: Vlakem s označením J z Gare Saint-Lazare do Poissy a potom autobusem 26 do stanice Château v Médanu. V neděli, kdy autobus nejezdí, doporučuji jet tímtéž vlakem o stanici dál do Villennes sur Seines, odkud je to do Médanu 2 kilometry pěšky hezkou vilovou zástavbou.
V případě, že máte kartičku Navigo, jízdné na vlak i autobus je v ní zahrnuto.
Paříž pro pokročilé 