Paříž pro pokročilé

V nedávném článku o architektu Ricardu Bofillovi, jehož jedna realizace je umístěna za hranicemi Paříže v městečku Cergy, jsem se zmínila i o obelisku, který stojí uprostřed jím navrženého bytového komplexu. Dnes se do Cergy, lépe řečeno do Cergy-Pontoise, protože administrativně jde o dvouměstí, znovu vrátíme a na obelisk se podíváme podrobněji. Cergy-Pontoise, roztažené do oblouku podél zákrutu řeky Oise na západ od Paříže, je jedním z nejmladších francouzských měst, které vzniklo v šedesátých letech minulého století v rámci hromadného budování nových aglomerací, kdy jen v okolí Paříže jich vzniklo pět.

První residenční čtvrť s říčním přístavem byla tehdy postavena v Cergy kolem malého historického jádra s pár kamennými domy a kostelem Saint-Christophe z 12. století. V průběhu dalších tří desetiletí došlo k další mohutné výstavbě. Přibyly nejen pobočky pařížských universit a vědeckých ústavů, ale především čtyři zcela nové čtvrti. Zmíním se jen o dvou – nezajímavém sídlišti s ošklivou brutalistní budovou prefektury kraje Val d´Oise a o něco dál situované moderní čtvrti kolem stanice RER linky A Saint-Christophe. Právě tam na zastávce s ohromnými skleněnými hodinami nad vstupem vystoupíme a vydáme se mezi domy k obelisku, který vykukuje z dálky z náměstí place des Colonnes uprostřed Bofillova bytového komplexu.

U obelisku bude začínat naše procházka po celé délce architektonicko-umělecko-urbanistického projektu s názvem Hlavní osa – Axe majeure. Přestože je osa plná symboliky a skrytých významů, jejím poznávacím znamením se stala rovná dlouhá linie jasně červené lávky.

Než však k lávce dojdeme, bude to chvíli trvat a nejdřív se zastavíme na samém začátku Axe majeure přímo u obelisku. Takto ho uvidíme od vlaku.

Projekt Axe majeure, Hlavní osy, vytvořil izraelský umělec Dani Karavan, který se specializuje na krajinářskou uměleckou tvorbu a hrátky s perspektivou. Jeho díla leží obvykle na pomezí architektury, urbanismu, sochařství, metafory a mystiky. Axe majeure odkazuje symbolicky na historickou osu mezi Louvrem, Champs Elysées a Vítězným obloukem, a to i stejnou délkou tři kilometry. Přestože první představy o této krajinářské architektonické promenádě existovaly už v roce 1980, realizace postupovala pomalu a k jejímu dokončení do dnešní podoby došlo až v polovině nultých let tohoto století s tím, že zatímco první části by si už zasloužily rekonstrukci, její konečná etapa stále ještě nebyla dotvořena.

Promenáda je po celé délce vedena stezkou z bílého betonu, uprostřed níž nás provází trojúhelníková prohlubeň ve tvaru úzkého kanálku. Po cestě projdeme dvanácti zastaveními. Tím prvním je obelisk, nazývaný Tour Belvedère, Vyhlídková věž, na jejíž vrcholek se dá teoreticky vystoupat, prakticky však její dvířka zůstávají stále zavřená. Věž odkazuje na staré pařížské observatoře v čele se sloupem Marie Medicejské, ale kvůli svému lehkému náklonu směrem do údolí i na šikmou věž v Pise. Věž si pohrává se symbolikou dvanáctky – nejen, že je první z dvanácti zastavení, ale její třiceti šesti metrová výška odpovídá trojnásobku čísla dvanáct, a chodník, který od věže vede po celé délce trasy, má také stejný násobek – je široký 3,60 metru. Schodiště, vedoucí na vrchol, má pak dvanáct otáček.

Chodník odvádí chodce mezi domy do volné krajiny přes druhé zastavení – Sad impresionistů Camille Pissarro. Ačkoliv to na horní fotografii není až tak vidět, sad má rozlohu 2,5 hektaru a tvoří ho ovocné stromy, z nichž některé zde rostly už před postavením obytného komplexu. Karavan je proto zachoval a sad pojmenoval po malíři Camille Pissarrovi, který žil v nedalekém městečku Pontoise a pracoval v okolí řeky Oise, stejně jako mnoho jeho dalších kolegů impresionistů. Sad měl být původně doplněn umělým jezerem, to ale nebylo nikdy vytvořeno.

Výhled od sadu směrem do údolí. Ta pustá plocha před námi, přetnutá silnicí, je dalším zastavením, tak zvanou Pařížskou esplanádou, která je v dolní části ozvláštněna betonovým blokem s parní fontánou, která však většinou nefunguje. Součástí mlatového povrchu po stranách betonového chodníku je i půloblouk, vydlážděný dlažebními kameny z nádvoří Louvru, jako odkaz na historii Paříže.

Cesta nás pak dovede až ke čtvrtému zastavení, tvořenému dvanácti bělostnými sloupy, uspořádanými do tří řad po čtyřech. Svojí výškou dvanácti metrů se vracejí k symbolice dvanáctky. Hned pod nimi se terén prudce lomí dolů a z betonového chodníku se stává schodiště. Z jeho vrcholku se nabízí výhled do údolí na řeku Oise a na umělé jezero, vybudované v jejím ohybu. Na obzoru se za dobrého počasí rýsují věžáky v La Défense. Současně odtud vidíme obě části celé promenády – na jednu stranu dohlédneme zpět až na obelisk, na druhé straně vidíme až za jezero, kde trasa končí.

Po obou stranách schodiště leží Zahrada lidských práv – Jardin des droits d´homme, která nese jméno předválečného i poválečného levicového politika a ministra Pierra-Mendèse-France. Zatímco zahrada ve svahu, věnovaná socialistickému politikovi, byla inaugurována v roce 1990 socialistickým prezidentem Mitterrandem, schodiště bylo postaveno v roce 2010 a dnešní podobu získalo až v roce 2015.

Schodiště nás přivede až na úpatí červeného mostu, ale než na něj vstoupíme, čekají nás ještě další dvě zastavení. Tím šestým je Amfiteátr Gérarda Philipa, situovaný přímo pod vstupem na most, a sedmým je vodní nádrž dlouhá šedesát osm metrů a hluboká metr dvacet, která amfiteátr obklopuje a je propojena přímo s řekou Oise. Zdá se to těžko uvěřitelné, ale do amfiteátru se údajně vejdou tři tisíce osob.

Červená lávka se klene nejen přes vodní nádrž, ale i přes řeku Oise. V celé své délce 251 metrů byla dokončena až v roce 2008. Stala se tak nejnápadnějším a přímo emblematickým symbolem celého tohoto díla. Po jejím překonání, kde nás stále doprovází betonový povrch s prohlubní uprostřed, se dostaneme na úzký pruh země mezi řekou a umělým jezerem. Z břehu můžeme vidět další zastavení, kterým je nedaleký kulatý umělý Astronomický ostrov, na který měla původně lávka dosahovat. Konečná část lávky však nebyla nikdy (nebo zatím?) dokončena a proto je ostrov přístupný jen na loďce. Mimo hlavní osu, ale stále v rámci projektu, leží ve vodě další bod cesty, a to desáté zastavení. Kamenná pyramida, ponořená do vody, je vysoká deset metrů a každá její strana měří dvacet metrů. V zadní části směrem k ostrovu je v ní prohlubeň, u které je teoreticky možné přirazit s loďkou a na pyramidu po jejích schodech vyšplhat.

Jedenácté zastavení, u kterého celá trasa končí, mi mezi mými fotkami chybí. Prostě jsem až tam nedošla. Leží až za umělým jezerem u silničního přivaděče u vesnice Ham, kde stojí na nízkém kopečku kovová deska s výřezem. Podle Google map to vypadá takhle.

Účel tohoto na první pohled nesmyslného předmětu na ještě nesmyslnějším místě je ovšem překvapivý a pojí se s tak zvaným dvanáctým zastavením, které vlastně žádným zastavením není. Jde o zelenomodrý laserový paprsek, který po setmění označuje celou trasu promenády. Vychází z vrcholku obelisku a přesně v průběhu trojúhelníkového kanálku v betonovém chodníku probíhá celou cestu až k břehu jezera, kde překonává vodní plochu a zaráží se o tuto kovovou desku. Večerní fotografii nemám (upřímně, Cergy není zrovna místo, kam bych se hodlala vydat nebo kam bych vás chtěla poslat večer potmě), ale podle cizích fotek, které jsem viděla, je to bomba. Dá se to vidět na tomto starém videu, pořízeném zřejmě hned po dokončení prací v roce 1980.

Axe majeure se, kromě jiného, stala na jaře loňského roku součástí virtuální módní přehlídky Louis Vuitton. Kvůli covidu tehdy nebylo možné pořádat tradiční přehlídky s hosty a proto módní dům svou kolekci na rok 2022 představil tímto způsobem.

Nahoře jsme prošli velkou část trasy Axe majeure v délce téměř jednoho kilometru (zbytek do tří kilometrů tvoří vodní hladina) a zůstává poslední otázka, jak se odtud dostat zpět do Paříže. Samozřejmě je možné si celou cestu projít zpátky k vlaku, ale vzhledem ke značnému převýšení a schodům se mi do toho moc nechtělo a zvolila jsem jinou možnost. Od konce červené lávky jsem se vydala doleva podél břehu řeky směrem k říčnímu přístavu ve staré části Cergy. Procházka má něco přes kilometr a jdete v podstatě pořád buď podél vody, nebo si to v některých místech můžete zkrátit přes lesík.

Cesta vás pak navede na most k říčnímu přístavu. Ten je maličký, malebný a příjemný a dá se tady posedět v kavárně a nabrat síly před dalším pochodem.

Z přístavu se potom – nejraději podle mapy – vydáme směrem k druhé stanici RER v Cergy, a to Cergy Préfecture. Budete muset překonat panelákové sídliště a dostat se na betonové prostranství, kde najdete i tu „slavnou“ prefekturu.

Brutalismus v plné kráse, tvarem připomínající budovu Slovenského rozhlasu v Bratislavě ze stejné doby. Hned za prefekturou leží stanice RER. Nebojte, do Paříže se i odtud dostanete pohodlně.

Jak se tam dostat: RER A, stanice Cergy Saint-Christophe. Pokud máte „tramvajenku“ Navigo, jízdné je v ní zahrnuté.