V geologické epoše před zhruba sto milióny let, která se nazývá spodní křída, se v hloubce pod oblastí dnešní Paříže vytvořila tak zvaná zvodeň – vrstva podzemní vody, shora i zdola nepropustně uzavřená, která může samovolně tryskat ven, pokud se horní vrstva naruší, ať už přirozeně nebo uměle. Takto uchované zásoby vody leží pod Paříží ve velké hloubce přes půl kilometru a proto se k nim lidé dostali až díky technickému pokroku v první polovině 19. století.
Od roku 1830 tak vznikala na některých pařížských předměstích a v okolí města řada vrtů, ze kterých tato artézská voda vyvěrala. Ze sedmi vrtů uvnitř města a pěti v okolí, které dodávaly obyvatelům pitnou vodu, některé v průběhu doby zanikly, jiné se vyčerpaly nebo byly zničeny. Jen tři z nich se dochovaly do dnešních dnů, a to artézská studně na square Lamartine v 16. obvodu, na square de la Madone v 18. obvodu a na place Paul Verlaine ve 13. obvodu ve čtvrti Butte-aux-Cailles. Na tu poslední se dnes podíváme.
Malé náměstí, na kterém je studna umístěná, se dřív jmenovalo place du Puit-Artésien, neboli náměstí Artézské studně (jak taky jinak). Svůj dnešní název dostalo až v roce 1905 podle básníka Paula Verlaina, který se angažoval v jednom z velkých bojů Pařížské komuny, který se v těchto místech odehrál v roce 1871.
Artézský vrt zde sahá až do hloubky 582 metrů. Práce na něm byly zahájeny v roce 1863, ale o devět let později byly přerušeny a dokončeny byly až v roce 1924. Dnešní nová fontána, ze které si mohou lidé čerpat čistou pitnou vodu, byla naistalována při rekonstrukci náměstí v roce 1999. Mimochodem, úplně stejně vypadá i druhá fontána v 18. obvodu, zatímco ta v 16. obvodu má podobu klasické kamenné fontány.
Kamenná bysta na náměstí připomíná seržanta Julese Bobillota, který zemřel v roce 1885 v Hanoji během koloniální války. Jeho jméno nese přilehlá ulice.
Protože voda, tryskající z hloubky Země, má vyšší teplotu, sloužily některé z pařížských vrtů v minulosti k vytápění veřejných bazénů. Výjimkou nebyla ani studně na place Paul Verlain, kde vyrostla v letech 1922-1924 vedle klasických „Bains-douches“ i secesní plovárna. Má nezvyklou fasádu, vyskládanou z červených cihel, a elegantně zalomenou střechu. Uvnitř pak najdeme betonovou klenbu, nesenou sedmi oblouky, která kryje dva vnitřní bazény. Kromě toho je tu i jeden venkovní bazén. Plovárna byla v počátcích napájena vodou z vrtu o teplotě 28°C. To už dnes ovšem neplatí a voda je ohřívána jinými tepelnými systémy.
Budova je od roku 1990 zapsána na seznamu historických památek. Někde mám i fotku z interiéru (ne že bych tam šla plavat, ale z proskleného vestibulu je dovnitř dobře vidět), ale ať hledám, jak hledám, nemůžu ji najít, tak ji přidám časem.
Pokud zde mluvím o třech zachovalých artézských studních, mám samozřejmě na mysli ty historické. Nových zařízení je zde totiž mnohem víc. Francouzi už od 60. let minulého století zkoumají v Paříži a jejím okolí možnosti dalšího využití geotermální energie z artézských vod. Prvním projektem bylo v roce 1964 nové sídlo rozhlasu Maison de la Radio v 16. obvodu, které je kompletně vytápěné artézskou vodou. Následně pak v geologické oblasti Pařížské pánve vznikly další podobné projekty.
Paříž pro pokročilé 