Paříž pro pokročilé

Minulý týden zemřel ve věku 82 let katalánský architekt Ricardo Bofill, jedna z hvězd současné architektury, který často působil ve Francii. V Paříži a v jejím okolí zanechal několik výrazných architektonických děl, při nichž se inspiroval italskými renesančními stavbami, především vilami Andrey Palladia, ale také francouzskými architekty Mansartem a Ledouxem. V Paříži a okolí tak vzniklo díky němu několik obytných komplexů, na kterých můžeme tyto renesanční vlivy pozorovat, ať už jde o symetrický půdorys rozložený kolem centrálního kruhového prostoru, sloupořadí, sloupové portály, trojúhelníkové frontony nad okny nebo pilastry, to vše za použití současných materiálů, především skla a betonu.

Jít v Paříži po jeho stopách není obtížné. Jeho nejrozsáhlejší realizaci, která vznikala kolem let 1983-1988, najdeme ve 14. obvodu za nádražím Montparnasse, v oblasti, kde pařížská radnice provedla v sedmdesátých letech kompletní asanaci a pobořila tak velkou část staré zástavby. S nízkými činžovními domy, starými dílnami a továrničkami a polorozpadlými drážními halami tak zanikla i velká část historie montparnaského uměleckého života, protože právě tady od začátku 20. století žila a pracovala celá řada umělců. Paříž tak tehdy přišla, kromě jiného, i o ateliér Paula Gauguina nebo celníka Rousseaua.

Úkolem Ricarda Bofilla bylo vytvořit komplex bydlení se sociálními byty kolem nově vzniklého náměstí place de Catalogne (neboli Katalánského náměstí, příhodně vzhledem k Bofillově původu). Uspořádal je v jihovýchodní části náměstí v těsné blízkosti kolejiště, vedoucího k nádraží Montparnasse, kde navrhl dva dlouhé bloky s půlkruhovým půdorysem, kterými se prochází na další kruhové náměstí place Slimane Azem. Z něj se vstupuje do dvou uzavřených a od sebe oddělených obytných komplexů, place de Seoul a place de l´Amphithéâtre, ve kterých je rozmístěno víc než dvě stě sedmdesát sociálních bytů. Oba komplexy mají všechny znaky Bofillovy neopalladiánské architektury. Jsou postaveny ve stejném stylu a přesto se liší.

Place de Seoul má tvar elipsy, lemované skleněnými pilastry, ukončenými dórskými hlavicemi a v horní části lemovanými jednou vodorovnou řadou oken. Za prosklenými sloupy, zvenčí neprůhlednými, které se v sobě navzájem zrcadlí, se normálně bydlí, a to s výhledem do udržované zahrady, která vyplňuje celý střed náměstí.

Place de l´Amphithéâtre má – vcelku nepřekvapivě – tvar amfiteátru s kruhovým půdorysem, zploštělým na straně vstupu. Místo skleněných sloupů je zde fasáda členěná plochými kamennými polosloupy a vertikálními řadami oken a balkónů. Uprostřed náměstí je malé vydlážděné pódium, lemované zelení a v jedné části schody, na kterých se dá sedět v případě, že by amfiteátr sloužil ke svému účelu (což je ovšem málokdy).

Place Slimane Azem je spojnicí mezi oběma malými náměstími, do kterých se odtud vstupuje. Přestože jsou obě náměstí uzavřena mříží, dá se dovnitř běžně dostat (mříž je jen na zacvaknutí a stačí zatlačit – nebo alespoň ještě nedávno to tak bylo). Pokud by byla mříž zamčená, stačí chvíli počkat, až bude někdo procházet.

Průchodem z place Slimane Azem se dostaneme na place de Catalogne. Obě podlouhlé zalomené budovy vedle průchodu byly navrženy Bofillem, třetí a nejmenší budovu na náměstí vytvořil architekt Maurice Novarina. Část náměstí směrem k nádraží Montparnasse zabírá moderní hotel Concorde.

Uprostřed náměstí je umístěná velká kruhová fontána, skládající se z nakloněné holé betonové plochy, po které stéká voda. Navrhl ji architekt Shamai Haber.

Není těžké uhádnout, že z celého komplexu považuji za nejhezčí place de Seoul, zatímco place de Catalogne ve mně trochu vzbuzuje nechuť – prázdná plocha, kámen, beton a architektura, která na mě i přes svou renesanční inspiraci vždy působila neosobně a tak trochu stalinsky. Konec konců, Bofill jako anti-frankista byl silně levicově orientován, takže určitá inspirace sovětskými předválečnými stavbami se zde nabízí. V současné době existuje záměr náměstí revitalizovat a zazelenit, tak uvidíme.

Na rozdíl od place de Catalogne se další Bofillova realizace nachází v samém centru Paříže na place du Marché Saint-Honoré jen kousek od zahrady Tuileries. Je úplně odlišná. Je také mnohem mladší, pochází z roku 2003. Tvoří ji velká skleněná hala, pokrývající téměř celé obdélníkové náměstí, uprostřed s průchodem, lemovaným obchody. O jakobínské historii tohoto náměstí jsem psala v minulosti TADY.

Bofillův architektonický ateliér navrhl v posledních dvaceti letech ve stejném stylu několik kancelářských i obytných budov v různých čtvrtích v Paříži, ale také třeba dostavbu sídla jedné velké pojišťovny v historickém paláci Hôtel de la Vaupalière na avenue Matignon nedaleko Champs Elysées. Vypadají všechny dost podobně, přestože mají poměrně dobrou architektonickou úroveň a nejsou to jen obyčejné skleněné kostky. Zabývat se jimi tady teď nebudeme, místo toho se podíváme na jednu stavbu nedaleko Paříže, kam nás odveze vlak RER linka A do stanice Cergy Saint-Christophe.

Place des Colonnes silně připomíná obě nahoře popisovaná uzavřená náměstíčka ve 14. obvodu, především place de Seoul. Skoro stejný půdorys, stejná inspirace, stejné pilastry a stejná skleněná okna. A také stejné období realizace, v tomto případě rok 1986. Toto náměstí je však větší, má půlkruhový tvar a v jeho severozápadní části jsou vestavěny dva čtvercové bloky s otevřenými dvory. Kromě nízkých trávníků po celém obvodu náměstí je plocha jen vybetonovaná a úplně prázdná.

Uprostřed náměstí stojí vysoký obelisk. Ten není Bofillovým dílem, patří k jinému zajímavému projektu, na který se podíváme jindy.

V okolí Paříže najdete ještě další dva Bofillovy významné projekty. Je to residence les Arcades du Lac, neboli Jezerní arkády, přezdívané také Lidové Versailles, v departementu Yvelins v městečku Montigny les Bretonneux z let 1978-1982, ale hlavně, hlavně děsivý komplex Abraxas v Noisy-le-Grand v departementu Seine-Saint-Denis, k jehož návštěvě jsem ještě nesebrala odvahu. Naddimenzovaný projekt se šesti stovkami bytů ze začátku 80. let byl sice označovaný jako futuristický, surrealistický nebo utopický, ale dnes bychom ho označili spíš jako vybydlený. Ve velice krátké době od svého postavení začal chátrat a postupně se stal centrem násilí, drog a zločinu, až dospěl do stádia, kdy ho chtěla místní radnice v roce 2014 zbourat. Nakonec mu díky přímluvám samotného architekta a dalších veřejných osobností ještě dali šanci, ale rekonstrukce bude nákladná a cesta k normálu dlouhá.

Pořád počítám, že se tam jednou vypravím (a loni v létě moc nechybělo), ale svoje fotky odtud zatím nemám. Nabízím proto video z Youtube, kde je celý komplex (který vám opět připomene stejný Bofillův styl, jaký jsme viděli už předtím) dobře vidět. A protože místo svou bizarností přitahuje i filmaře, našla jsem i záběry z filmu Hunger Games, které rozhodně nepodporují chuť k návštěvě (opravdu se na takové filmy někdo dívá dobrovolně?).

No a pokud se nedostanete do Paříže nebo tam nebudete mít čas či chuť architekturu Ricarda Bofilla hledat, můžete se na ni podívat i v Praze. Je autorem poměrně střízlivé dostavby Obecního dvora na Starém Městě, která je vidět z ulice U Milosrdných. Další Bofillovu práci najdete i v Karlíně.