Asi čtyřicet kilometrů severně od Paříže leží na řece Nonette a jejích kanálech jeden z nejkrásnějších francouzských zámků. Nikdy nebyl královským zámkem, přesto jeho majitelé dokázali za více než sedm set let jeho existence vybudovat v rozlehlém parku mistrovské historické dílo.
Středověká vodní tvrz, která stála na místě dnešního zámku, patřila od 11. století královskému dodavateli vína a jeho rodina si ji podržela až do poloviny 14. století, kdy byla tvrz vypleněna při lidových bouřích. Její trosky pak vystřídaly několik vlastníků, až se dostala do vlastnictví rodiny Montmorency, jednoho z nejmocnějších francouzských šlechtických rodů. Byl to právě konstábl Anne de Montmorency (ano, jde o muže, i přes to jméno), blízký přítel krále Františka I., kdo tvrz zrekonstruoval a přestavěl a kdo vedle ní nechal v roce 1531 postavit nový zámek, řečený La Capitanerie nebo také Petit Château, Malý zámek. Nechal také upravit jeho okolí, vybudoval velkou vstupní terasu, na které dnes stojí jeho jezdecká socha, a upravit velkou část parku. Na jeho práci navázali později další členové rodiny, kteří celý areál dále kultivovali.
Po revoltách části šlechty proti královské moci a proti kardinálu Richelieu byl tehdejší majitel zámku Henri de Montmorency v roce 1632 popraven a zámek byl z příkazu Ludvíka XIII. zkonfiskován, ale po jeho smrti v roce 1643 se rozhodnutím Anny Rakouské vrátil rodině Montmorency, konkrétně Charlottě, sestře popraveného Henriho, která byla manželkou vévody z Bourbon-Condé, prince z královské krve (jeho otcem byl král Jindřich II.). Zámek se tak dostal do vlastnictví další mocné a bohaté rodiny.
Zajímavé je, že se historie doslovně opakovala – i Condé doplatil v dalším šlechtickém povstání, tzv. Frondě, na pletky proti mocnému kardinálovi, tentokrát Mazarinovi, a v roce 1652 o zámek v konfiskaci přišel, ale i jemu se o necelých deset let vrátil zpět. Za své jednání byl ovšem vyhoštěn z Versailles. Stáhl se proto do Chantilly a pustil se do zvelebování zámku a jeho okolí. Pozval slavného královského zahradního architekta Andrého Le Nôtra, tvůrce většiny královských zámeckých zahrad té doby, aby mu park upravil podle tehdejší módy. V parku nechal vybudovat i venkovskou vesničku, která inspirovala Marii Antoinettu k podobné stavbě v Trianonu ve Versailles.
V jeho práci pak v následujících obdobích pokračovali jeho potomci, v jejichž vlastnictví zámek zůstal až do 19. století. Výjimku samozřejmě tvořilo období po Francouzské revoluci, kdy byl zámek zkonfiskován, vypleněn a v době Teroru přeměněn na vězení. Velká část parku byla rozparcelována a rozprodána a stará část zámku byla zbořena a prodána na materiál. Z původního rozlehlého areálu tak zůstal jen Petit Château. Uchovány zůstaly také velké historické stáje, kde se usídlila armáda.
Když v roce 1814 získala rodina Condé zámek zpět, našla z něj jen trosky. Některé pozemky a stavby se sice podařilo odkoupit zpět, velká část však byla nenávratně ztracena.
Smrtí posledního prince z Condé v roce 1830 tento rod vymřel a zámek se dostal do vlastnictví mladého Jindřicha Orleánského, vévody z Aumale (byl ostatně vnukem posledního Condé). Ten po několika desetiletích zahájil na místě zbořené staré části stavbu nového zámku na starých základech. Zasloužil se nejen o jeho stavbu, ale také o rekonstrukci a zvelebení dalších částí, jak ještě uvidíme.
Vévoda z Aumale neměl potomky a proto ještě před svou smrtí v roce 1896 vložil zámek do jím založené Nadace princů z Condé a odkázal ho Francouzskému institutu. V jeho vlastnictví je zámek až do současnosti. V souladu se závětí vévody z Aumale byl zámek už v roce 1898 otevřen pro veřejnost jako Muzeum Condé.
Zámek leží v mírném svahu, je proto uvnitř propojen čestným schodištěm, které ze vstupní vyvýšené terasy klesá dolů směrem k přízemí a k východu směrem k vodní nádrži, která ho obklopuje. Nad schodištěm se dostaneme do kaple, postavené na konci 19. století na místě původní, zbořené za Francouzské revoluce, s využitím materiálu a některých prvků z kaple ze zámku Écouen, který byl také majetkem vévody z Aumale. Sám vévoda je v kapli pohřben.
Vévoda z Aumale se zasloužil nejen o dnešní podobu zámku, ale také o jeho obsah. Princ sběratel, jak se mu také přezdívá, shromáždil velké množství uměleckých předmětů. Jedna část zámku je proto proměněna na skutečnou galerii s řadou cenných obrazů a soch, včetně mistrovských děl od Botticelliho, Lippiho, Raffaela i pozdějších holandských a francouzských mistrů. Kromě toho shromáždil velkou knihovnu s mnoha cennými svazky, především o umění a renesanční architektuře.
Salóny v prvním patře Petit Château, Malého zámku, sloužily v minulosti jako obydlí princů z Condé. Po vyplenění z nich skoro nic nezůstalo, dnes proto vidíme jejich podobu tak, jak je nechal zařídit vévoda z Aumale. Použil k tomu nábytek, vybavení a dekorace, pocházející z vlastnictví královské rodiny a ze svých sbírek.
Když bychom se podívali na leteckou mapu zámku, uvidíme, že tvoří malý ostrov, spojený s okolím dvěma náspy. Vodou je protkán celý park, kde kromě tzv. Velkého kanálu, vytvořeného Le Nôtrem, najdeme i mnoho umělých vodních nádrží a menších kanálů a říček. Voda tak zabírá víc než 25 hektarů z celkových 155 hektarů parku.
Park se dělí na několik částí, kromě barokní francouzské zahrady tu najdeme i anglickou a anglo-čínskou zahradu s mnoha zachovanými prvky, jako jsou pavilony, kaple nebo drobné čínské stavbičky. V severní části parku potom leží zbytky lidové vesničky.
Jeden z kanálů, který vede kolem vesničky, nás zavede až do hloubky parku, který se místy mění na docela hluboký les. Tam jsme ke svému překvapení narazili na ohradu nejen s ovcemi a jinými domácími zvířaty, ale také s klokany.
Oklikou se z druhé strany kanálu dá dojít podél vodní nádrže zpět k zámku.
Kromě zámku a parku je v těsné blízkosti k vidění i Muzeum koní, umístěné v bývalých stájích. To vám, bohužel, neukážu, při jedné návštěvě jsme ho už nestihli. Za stájemi se pak rozprostírá známé dostihové závodiště. Samotné městečko Chantilly je maličké, konec konců se rozvinulo až od 18. století, ale o to je ovšem pěknější.
Kulinářská perlička nakonec. Určitě jste slyšeli o krému Chantilly, což není nic jiného, než ušlehaná smetana. Podle pověstí ji vynalezl François Vatel, který byl komorníkem na zámku Chantilly v 17. století, a který ji připravil poprvé na slavnosti pro Ludvíka XIV., konané právě na zámku Chantilly. Proto se jí dnes říká názvem zámku. Italové by vám ovšem řekli, že šlehačku přivezla z Itálie do Francie už Kateřina Medicejská při příležitosti své svatby s Jindřichem II. v roce 1536. Můžete si vybrat, který příběh se vám líbí víc.
Pokud byste jeli do Chantilly autem, dá se návštěva spojit i s prohlídkou města Senlis, které leží jen osm kilometrů odtud. Teoreticky by se to dalo stihnout i veřejnou dopravou, protože z nádraží v Chantilly jezdí do Senlis autobus. Já jsem to neudělala, protože jednak nejezdí moc často, a také mi přece jen připadá, že by pak člověk neviděl pořádně ani jedno z toho.
Otevřeno: denně kromě úterý od 10.30 hod do 17 hod
Vstupné: dost drahé a jsou možné různé kombinace, takže veškeré informace tady
Jak se tam dostat: vlak RER linka D z Gare du Nord směr Creil, zastávka Chantilly Gouvieux
Paříž pro pokročilé 