Villa Malakoff

Po celé Paříži jsou rozesety malé roztomilé uličky, kde to často vypadá, jako by se zastavil čas. Většinou je na mapě najdeme pod názvem „impasse“, což je obvykle slepá ulička, která nemusí nutně sloužit jen k bydlení, protože v ní leží (nebo dříve ležely) i dílny, ateliéry nebo skladiště, nebo „cité“ – ta nemusí být nutně slepá, ale domy v ní byly určeny ke stejnému účelu a většinou byly postaveny ve stejnou dobu a ve stejném stylu. Nejhonosnější z malých uliček je „villa“, což na rozdíl od našeho pojetí není velký dům, ale právě ulička s krásnými domy. A právě do jedné z těchto „vil“ se dnes podíváme.

Villa Malakoff je jednou z mála výjimek v 16. obvodu, která není soukromá a zavřená za mříží, možná i proto, že v ní sídlí školka. Na rozdíl od východních předměstí, kde se do většiny těchto malebných koutů bez problému dostanete, to totiž v nóbl čtvrtích na západě města – a zvlášť v šestnáctce – neplatí. Kromě mříže tam často narazíte i na vrátného a domovnici, kteří vás okamžitě vyprovodí ven i v případě, že přece jen najdete otevřenou bránu a vkročíte dovnitř.

Ulička je dlouhá jen něco málo přes třicet metrů a široká přesně tak, že se tady vyhnou dvě auta. Vznikla na přelomu 19. a 20. století a svůj název dostala podle avenue Malakoff, ze které vybíhala. To už ovšem dávno neplatí, avenue Malakoff byla v roce 1936 přejmenována podle Raymonda Poincarého, který byl v letech 1912-1920 francouzským prezidentem a který zemřel v roce 1934. Uličce však původní název zůstal.

Kde se vlastně vzal ten divný název Malakoff, který nám dnes už připomíná ze všeho nejvíc jen stejnojmenný dort? Jeho původ nemá s cukrářstvím nic společného. U vršku Malakoff (rusky Malachov) poblíž Sevastopolu se v září roku 1855 odehrála jedna z posledních bitev Krymské války. Války, která vypukla poté, co ruská armáda pod záminkou ochrany křesťanů v Osmanské říši (ale ve skutečnosti šlo o přístup z Černého do Středozemního moře přes Bospor) zabrala tak zvaná Dunajská knížectví (a tedy Moldávii a rumunské Valašsko), která byla otomanskými vazaly. Evropské země v čele s Francií se sice pokoušely spor urovnat, ale osmanský sultán vyhlásil Rusku válku a požádal Francii, Velkou Británii a Sardinii (která byla tehdy ještě samostatným královstvím) o pomoc. Moc se jim do toho sice nechtělo, ale nakonec se přidali, protože představa, že Rusko může blokovat Bospor i Dardanely a tím ovládnout mezinárodní obchod, byla silnější. Výsledkem byla porážka Ruska, která byla v roce 1856 stvrzena Pařížskou mírovou smlouvou.

Po historickém okénku jen připomenu, že avenue Raymond Poicaré vybíhá z Trocadéra a že do uličky je to tedy od vyhlídky na Eiffelovku jen co by kamenem dohodil.