Park na square de la Roquette

Park v 11. obvodu nedaleko hlavního vchodu hřbitova Père-Lachaise je jako desítky jiných parků v Paříži. Nechybí tu vzrostlé stromy, keře, záhony s květinami, fontána, zelené lavičky podél vybetonovaných cestiček, hřiště na pétanque a trochu ošuntělá dětská hřiště. Na pařížský park je tu však dost nezvyklá hlavní brána.

Právě ta neobvyklá brána nás bude zajímat. Na první pohled je vidět, že obě kamenné budky, dnes překryté společnou střechou, už něco pamatují a že určitě nevznikly současně se založením parku v roce 1977. Ve skutečnosti pocházejí z 30. let 19. století, kdy byly postaveny jako vchod do věznice, která stávala až do svého zboření v roce 1977 právě na místě dnešního parku.

Vidíte tytéž budky, které tady sloužily jako vrátnice?

O stavbě nové věznice na pozemcích bývalého kláštera Špitálního řádu sv. Josefa, rozprášeného za francouzské revoluce, rozhodl v roce 1826 král Charles X. Od samého počátku byla stavba koncipovaná jako věznice pro mladistvé delikventy od sedmi (!) do dvaceti let (dospělost tehdy začínala až jednadvacátým rokem). Vězení ve tvaru šestiúhelníku mělo ohromné nárožní věže a vysoké zdi a uvnitř bylo rozděleno na sektory, které bylo možno kontrolovat z jednoho místa v centrální rotundě.

*(Photo by Keystone/Getty Images, 1971*)

Věznice zahájila činnost v roce 1830, kdy se dostal k vládě král Louis-Philippe I., který zjistil kromě jiného, že je všech dvanáct pařížských věznic beznadějně přeplněno. Nařídil proto stavbu další budovy hned naproti této nové věznice pro mladistvé, které se říkalo Petite Roquette. Vznikla tak i Grande Roquette, kde byli po jejím otevření v roce 1836 shromažďováni těžcí zločinci, kteří čekali buď na převoz do žaláře na Ile de Ré nebo do vyhnanství ve francouzských koloniích Guayana nebo Nová Kaledonie, anebo rovnou na gilotinu. Ta však byla v roce 1832 přemístěna z tehdejšího náměstí place de Grève (dnešní place de l’Hôtel de Ville) na opačný konec Paříže do míst, kde dnes stojí stanice metra Saint-Jacques ve 14. obvodu, což bylo pro převoz odsouzených z Grande Roquette trochu z ruky. V roce 1851 proto gilotinu přemístili před Grande Roquette, a to na ulici přímo před hlavní vchod, aby se veřejných poprav mohlo účastnit co nejvíc diváků (pokud vám vrtá hlavou, jestli gilotina stála na ulici trvale, tak i já jsem se nad tím pozastavila a zjistila jsem, že ne, že ji přiváželi a instalovali jen na popravy, jinak byla uschována ve skladišti za rohem v rue de la Folie-Regnault).

*Věznice Grande Roquette na konci 19. století*

Věznice Grande Roquette neblaze proslula i v době pařížské Komuny, kdy do ní komunardi pozavírali svá rukojmí z řad církevních hodnostářů, královských gardistů nebo prostě jen bohatých občanů. Některé z nich zde poté popravili, jiné v květnu 1871 odvedli do svého posledního štábu v dnešní Ville des Otages v rue Haxo ve čtvrti Belleville, kde je ještě před svou definitivní porážkou stačili postřílet.

Grande Roquette však brzy přestala vyhovovat a proto ji v roce 1899 zavřeli a o rok později zbourali. Na jejím místě postavili nové obytné domy, dnešní čísla 164 až 168 v rue de la Roquette. Petite Roquette však fungovala dál, jen do ní po roce 1935 už nezavírali děti, ale stala se z ní ženská věznice.

A co gilotina? Ta tady zůstala, jen její umístění o kousek posunuli a v roce 1936 po zákazu veřejných poprav přemístili dovnitř ženské věznice, kde měla sloužit k popravám odsouzených žen (ty byly nakonec jen dvě, první v roce 1942, druhá 1943).

Popravy gilotinou byly ve Francii zrušeny definitivně v roce 1977. Kde skončila gilotina z Roquette není úplně jisté, na jejím původním místě však dodnes zůstala připomínka.

Přímo naproti bráně parku na začátku rue de la Croix-Faubin, kde kdysi býval vchod do Grande Roquette, najdeme kromě informačního panelu ve tvaru pádla, stojícího u zdi, i pět kamenných bloků, zalitých v asfaltu silnice a uspořádaných ve tvaru ondřejského kříže. Ty sloužily jako původní základny, na nichž stávala gilotina. Při bourání Grande Roquette je její tehdejší ředitel nabídl k odkoupení Muzeu Carnavalet, to ale odmítlo a proto zůstaly kameny na svém místě – a jsou tu i poté, co se několikrát vyměnil povrch vozovky (když se podíváte pozorně na první fotografii Petite Roquette nahoře, uvidíte dva z nich v popředí v dlažbě silnice). Připomínají nám tak další část pařížské historie, i když tentokrát nepříliš veselé.