Paříž pro pokročilé

O akvaduktu, který přiváděl do jižní části Paříže vodu z nedalekých předměstí, jsem psala už před třemi lety TADY. Tehdy jsme ho viděli za městem, kde v „dvouměstí“ Arcueil-Cachan mohutnými dvoupatrovými oblouky překlenuje údolí. Spodní patro akvaduktu pochází ze začátku 17. století, kdy ho nechala kolem roku 1613 vybudovat Marie Medicejská, italská manželka francouzského krále Jindřicha IV., aby jí pomohl vyřešit problémy se zásobováním vody v jejím novém paláci, kolem kterého nechala založit zahradu, kterou dnes známe pod názvem Lucemburská. Druhé patro oblouků bylo nadstavěno později, až v druhé polovině 19. století.

Trasa akvaduktu procházela od města Rungis v délce třináct kilometrů až do oblasti dnešní pařížské observatoře. Jeho průběh a fungování bylo kontrolováno díky dvaceti sedmi vodovodním domkům, z nichž jeden jsme viděli přímo pod mostem v Arcueil. Po celé trase jich dodnes zůstalo zachováno dvacet tři a já jsem už v tom minulém článku slibovala, že je časem všechny projdu. To se zatím, bohužel, nestalo, ale našla jsem alespoň ty, které vedou uvnitř Paříže, společně s posledními zachovalými zbytky akvaduktu. Pojďme se na ně podívat.

Trasa akvaduktu byla v roce 1874 v těsné blízkosti parku Montsouris na hranicích města svedená do nového vodojemu a dodnes je funkční. Starý kus trasy, kompletně zahloubený, který vedl od hranic Paříže do starého vodojemu, při výstavbě a rozšiřování města vzal za své. Přesto se však podařilo několik metrů objevit a zachovat.

U severního cípu parku Montsouris najdeme dnes enklávu nových domů. Když v roce 1996 začaly buldozery hloubit jejich základy, netrvalo dlouho a narazily na tři kamenná a betonová koryta. Ta byla pozůstatky nejen medicejského akvaduktu, ale i původního galsko-římského, který v době, kdy se Paříž ještě jmenovala Lutécie a kdy v místech dnešní Latinské čtvrti stálo římské město, přiváděl vodu do řínských lázní, jejichž pozůstatky jsou dodnes zachovány při dolní části boulevardu Saint-Michel. Při záchranných pracech byla koryta zachována a neuvěřitelně pracně a vynalézavě zakomponována do stavby.

U zdi, která je v avenue Reille odděluje od silnice, spatříme poprvé kus starého betonového koryta medicejského akvaduktu, ukrytého za sklem jako památka a opatřeného bronzovou pamětní deskou. V těsné blízkosti v přízemí prvního z nových domů uvidíme další kus, tentokrát i s tunelem, kterým koryto procházelo.

V roce 2013, kdy medicejský vodovod slavil 400 let od svého vzniku, byla připravena i malá výstava o jeho historii a záchraně. Všechny informace jsou tak dodnes okolojdoucím k dispozici.

Když obejdeme blok domů, dostaneme se k parčíku, u něhož na křížení dvou ulic, jejichž názvy připomínají římské císaře, na nás vodovod vykoukne znovu.

Pamětní desky, vložené v chodníku, upozorňují svými zobrazeními jak medicejský, tak i římský původ akvaduktu

Protější park ve svém terénu zachovává tři podlouhlé hrboly, vyznačující tři trasy vodovodních koryt. Na tom nejvyšším stojí vodovodní domek. Z kraje parku k němu vede otevřený tunel, který ukazuje, jak vypadal jeho vnitřek i se schody, po kterých se ke korytu sestupovalo.

Sluší se ovšem říct, že domek není původní, byl postaven podle vzoru jiného, ke kterému se ještě dostaneme. 

Nahoře vidíme druhé, menší koryto, které vede přes park. V jeho blízkosti prochází i třetí, to bylo zaslepeno a i když je zvenčí vidět, nechci vás zas tak moc unavovat stále stejnými fotografiemi. Za parkem se koryta ještě jednou objevují a poté nenávratně mizí ve svahu, který vznikl navážkou při budování trasy vlaku RER, při jejíž stavbě byly veškeré stopy akvaduktu a dalších dvou vodovodních domků zničeny. Ve svahu leží zajímavá zahrada, do které se podíváme příště.

Pozůstatky akvaduktu se objevují až zhruba o osm set metrů dál u zadní strany nemocnice La Rochefoucault na avenue René Coty, kde stojí na zahradě další vodovodní domek, ten, který sloužil jako předloha k postavení toho předchozího.

Od těchto míst se pak další stopy ztrácejí. Oblast mezi place Denfert-Rochereau a observatoří, kam akvadukt mířil, byla hustě zastavěná v minulých stoletích, kdy ještě žádné podzemní nálezy nikoho nezajímaly.

Pokud si chceme akvadukt ještě jednou připomenout, nezbývá, než se vydat do místa jeho konečné destinace dalšího půlkilometru odtud. Tam leží malebný domeček, ve kterém bydlel a pracoval vrchní královský vodovodní mistr Thomas Francine. 

Je to poslední z vodovodních domků na celé trase, který nesl číslo dvacet sedm. Byl postaven v roce 1619 a začal fungovat po vybudování celé trasy vodovodu v roce 1623. Oproti těm ostatním byl mnohem větší nejen proto, že v něm „le fontainier“ žil, ale především proto, že se v jeho podzemí ukrýval rezervoár, z něhož byla voda rozváděná po celé jižní části Paříže.

Voda přitékala podzemním potrubím a kanály ji distribuovaly do tří oddělených nádrží. Ta největší, do níž teklo 40 % přiváděné vody, sloužila k zásobování Lucemburského paláce a zahrad, druhá, nazývaná Karmelitská, se svými 30 % zásobovala okolní církevní zařízení, zatímco zbývajících 30 % vody bylo určeno do veřejných kašen, kde ji čerpal pařížský lid.

Jedna z menších nádrží i s přívodním kanálem. Na zdi je vsazená pamětní deska v latině, která připomíná zásluhy krále Ludvíka XIII. (a tedy syna Marie Medicejské) na zásobování lidu vodou. Text, který byl nalezen v Národním archivu, pochází z roku 1598 a byl určen pravděpodobně pro první vodovodní domek v Rungis. Sem byl umístěn až v roce 1995 v rámci prováděných vykopávek.

To nejzajímavější je zde ovšem ohromná nádrž, do které vás průvodce přinutí vlézt tím přítokovým kanálkem (ať žijí klaustrofobové jako jsem já). Ještě do druhé poloviny 19. století nádrž sloužila k uchovávání zásob vody, ale od té doby, co ji nahradil rezervoár Montsouris, je prázdná.

Zatímco celý tento vodovodní systém zásoboval jižní část města, do té severní byla přiváděna voda z vršku kopců nad dnešní čtvrtí Belleville, kde je také zachována podobná řada vodovodních domků.

Celá trasa, kterou jsme ušli dnes, je zároveň i hezkou a zajímavou procházkou. Bohužel domek královského vodovodního mistra, la Maison du fontainier, který je určitě tou nejzajímavější částí, není běžně přístupný. Dá se do něj podívat jen v rámci organizovaných prohlídek asociace Paris historique (informace TADY), nebo při Dnech evropského dědictví. Třeba zrovna tento víkend.

Adresy: Avenue Reille, rue de l´Empereur Valentinien, avenue René Coty, avenue de l´Observatoire