Paříž pro pokročilé

Když si Marie Medicejská nechala postavit v jižní části Paříže palác, který dnes známe pod jménem Lucemburský, s ohromnou zahradou, plnou stromů a květin, musela vyřešit problém se zásobováním vodou jak v paláci, tak i v zahradě. Paříž byla všeobecně na vodu chudá a podzemní vodovody, které sváděly vodu z východní části města, se tady nedaly využít. Proto rozhodla o výstavbě nového akvaduktu, jehož stavba započala v červenci 1613 (základní kámen položil její tehdy dvanáctiletý syn Ludvík XIII.). Akvadukt do jejího paláce sváděl vodu z oblasti městečka Rungis a jeho okolí, odkud přiváděl do Paříže vodu ze tří řek – Vanne, Loing a Lunain. Akvadukt byl částečně nadzemní a částečně podzemní. Voda byla vedena v klenutých chodbách kanály, hlubokými čtyřicet centimetrů, lemovanými na obou stranách kamennými břehy, místy byla svedená do rour. Akvadukt byl dlouhý 13 kilometrů a voda jím protéká dodnes, jen už nevede až do hloubi 6. obvodu, ale končí v ohromném vodojemu Montsouris v blízkosti stejnojmenného parku.
Tento Medicejský akvadukt byl v druhé polovině 19. století nadstaven vysokými oblouky druhého akvaduktu, pojmenovaného po jeho architektu Belgrandovi. Byl vytvořen k přemostění údolí mezi obcemi Arcueil a Cachan, kde dosahuje výšky až 38 metrů, a je jeden kilometr dlouhý. Má 77 oblouků a některé z nich se opírají přímo o oblouky starého Medicejského akvaduktu. A právě do těch míst se dnes podíváme.

 

V nejnižším bodě údolí vidíme dobře oblouky obou akvaduktů, pod kterými vede silnice. Před mostem je Arcueil, za mostem Cachan.

 

Akvadukt byl doplněn řadou dvaceti sedmi vodovodních domků, které sloužily ke kontrole vody a dobrého fungování akvaduktu. Dodnes se jich zachovalo dvacet čtyři a jeden z nich, osmnáctý podle pořadí od Rungis, můžeme vidět přímo pod oblouky mostu, přesně v místech, kde se Medicejský akvadukt vnořuje do země.

Už dlouho si slibuju, že půjdu po stopách těch domečků alespoň odtud až do centra. Trasa prochází přes Cité Universitaire a park Montsouris a určitě by to bylo zajímavé.

Rychle na skok do Paříže – poslední z vodovodních domků, velký a výstavný (taky ho navrhl v té době slavný architekt Salomon de Brosse) najdeme vedle observatoře ve 14. obvodu. Za vysokou zdí zde stojí tzv. la Maison du Fontainier, kde správce akvaduktu bydlel a staral se o velký rezervoár v podzemí, ze kterého byla voda rozváděna nejen do Lucemburského paláce, ale jedna větev zásobovala i některé kašny v okolních čtvrtích. Rezervoár je mimo provoz už od roku 1845, kdy byl nahrazený právě tím v Montsouris, ale o ploše tisíc metrů čtverečních (o hloubce jsem se nikde nic nedočetla) v podzemí pořád ještě existuje.

Vrátíme se zpět k Belgrandovu akvaduktu. Jeho oblouky se po přemostění kopce stáčejí a po několika metrech mizí. Mezi nimi projíždí RER a z lávky nad tratí máme výhled do okolí.

Přímo pod oblouky mostu jsou v některých místech vestavěny staré domy. Akvadukt můžeme podél nich projít téměř celým údolím tam a zpět.

V části kolem nádraží RER a podél akvaduktu najdeme čtvrti s hezkými domky a pěknými ulicemi, zatímco o kus dál, především v Cachan, je to spíš periferie, posetá paneláky bez sebemenšího půvabu

V rue du Chemin de Fer, vedoucí od nádraží dolů k zámečku, nás čeká ještě jedna zajímavost. Naproti těmto hrázděným domkům stojí přímo pod oblouky akvaduktu několik starých domů. Jeden z nich jsme mohli vidět ve filmu Amélie z Montmatru, ve scéně, kdy Amélie jede navštívit rodiče hokynáře Collignona, aby se od nich dozvěděla, kdo bydlel v jejím bytě v 50. letech. Ve filmu prochází nahoru touto ulicí a zastavuje se před dveřmi číslo 6.

Jak se tam dostat: RER B, stanice Arcueil-Cachan. Cesta z centra sem trvá asi čtvrt hodiny.