… jsem byla přesně před měsícem, 31. října. Na rozdíl od svých letošních předchozích pobytů v Paříži jsem na přelomu října a listopadu natrefila na krásné počasí; za celou dobu pršelo jen jeden den a jinak jsem měla to pravé podzimní počasí babího léta. To se, samozřejmě, odrazilo i na návštěvnosti tohoto možná nejznámějšího a nejoblíbenějšího parku na levém břehu. To odpoledne tady byla hlava na hlavě a kolem centrálního bazénu a na okolních terasách se horko těžko hledaly volné židličky. Našli jsme je až kousek stranou, v záplavě barevného listí mezi stromy směrem k rue Vaugirard.
V těch davech lidí nechyběl vůbec nikdo z těch, kdo tvoří obvyklý kolorit zahrady – ani ti, kdo se v podzimním slunci jen tak ospale vyhřívají na slunci, ani zamilované dvojice ve skrytých koutech terasy, ani půjčovna malých plachetnic, u které stála fronta natěšených dětí s rodiči, kteří potom dělali všechno pro to, aby jim děti při pouštění loděk nespadly do vody. Na svém místě byli i tenisté na blízkých kurtech, šachisté, kteří houfně obsadili stolky se šachovnicemi, a dokonce nechyběl ani malíř se svým stojanem přímo uprostřed záhonu. Zkrátka přesně takové to pravé odpoledne, jaké v „Luco“ mají všichni rádi.
Opravdu bylo 31. října, i když se to tak podle této paní zrovna nezdá
Toho frajera s cigárem jsem tady viděla už víckrát a sledovat ho při hře je zážitek. Táhne okamžitě a bez zaváhání, okamžitě prudkým úderem spustí šachové hodiny a spíš než jako šachista má pohyby hráče mariáše. Že vyhraje každou partii, to je asi zbytečné dodávat.
Na rozdíl od něj si dvě ruské dámy u vedlejší šachovnice dávaly pořádně na čas.
Dnes už je v Paříži stejně ošklivě jako v Praze a na to hezké skoro letní odpoledne můžu už jenom vzpomínat – a hlavně si zas pár měsíců počkat.
Paříž pro pokročilé 