Paříž pro pokročilé

Když se v roce 1661 Ludvík XIV. rozhodl, že přestaví zámek ve Versailles a vytvoří z něj bohaté reprezentační sídlo, uvažoval už od začátku také o vytvoření rozlehlých zahrad, které měly nahradit malou původní zahradu za zámkem. Návrhem zahrad a parku byl pověřený slavný zahradní architekt André Le Nôtre, který přetvořil pustinu s divoce rostoucími křovinami, loukami a bažinami na jeden z nejkrásnějších parků na světě. V perspektivě pohledu od zámku nechal vyhloubit Velký kanál, rozsáhlou vodní plochu obklopenou parkem, a v blízkosti zámku navrhl systém upravených zahrad a uzavřených lesíků. Z celé Francie sem byly přepravovány vzrostlé stromy a po několik let zde pracovaly tisíce lidí denně.

Na tak gigantickou práci nebyl Le Nôtre sám, pomáhal mu Charles Le Brun, slavný malíř té doby, který v roce 1664 vytvořil návrh všech soch a fontán, a později také další slavný architekt Jules Hardouin-Mansart, který je autorem zámecké oranžerie. Na práce dohlížel v letech 1664 – 1683 sám slavný Jean-Baptiste Colbert, Ludvíkův ministr financí.

 

I přes úpravy, které v parku byly v minulosti uskutečněny a které neustále probíhají od 90. let minulého století (především po devastující bouřce, která se parkem prohnala v prosinci 1999), můžeme dodnes vidět park v takové podobě, v jaké si ho po dvě století užívala královská rodina (než přišla francouzská revoluce, ale to už je jiný příběh).

Ohromná zlacená fontána, ke které se od zámku schází po schodech, je prvním přitažlivým místem po vstupu do zahrad. Fontána představuje příběh, inspirovaný Ovidovými Proměnami, v němž bohyně Létó, odsouzená žárlivou Diovou manželkou Hérou k tomu, aby nenašla na zemi klidné místo, kde by porodila Diovy děti Apollóna a Artemis, zabloudila až do míst dnešního jižního Turecka. Když se chtěla napít z pramene, vesničané ji odehnali. Létó je za to kletbou proměnila v žáby.

Na fontáně najdeme nejen zlaté žáby, ale také další vodní živočichy (želvy a krokodýly). Fontána je nádherná, ale její krásu si užijete především když fungují všechny vodotrysky.

Od fontány se vydáme podél dlouhého trávníku (na kterém až do začátku listopadu trůní Kapoorovo dílo, o kterém tady už byla řeč), který nás přivede až k Apollónovu bazénu s fontánou. Hned za ním leží začátek Velkého kanálu.

U rozšířeného začátku Velkého kanálu, lemovaného rozlehlým prostranstvím se sochami, leží vpravo také půjčovna lodiček, restaurace s venkovní terasou, obchod se suvenýry, stánky s občerstvením a půjčovna kol. Také odtud vyjíždí vláček, který vás proveze po celém parku.

 

 

 

 

 

Obě strany prostranství mezi zámkem a začátkem Velkého kanálu jsou lemovány lesíky. Každý z nich je jiný, má svůj název, svoji historii i svůj půvab. V některých najdeme fontány, v jiných prostranství se sochami nebo sloupy a jinde zase zahradu s květinami. Představu si můžete udělat podle plánku.

Plánek a úvodní informace jsem si vypůjčila přímo ze stránek zámku. Stejný plánek si můžete zdarma vyzvednout u hlavního vstupu (nebo u vstupu do Trianonů). Určitě to udělejte, plánek je v tom ohromném prostoru hodně užitečný (já jsem měla nejdřív jen plánek, vytištěný z google map, a nejenže jsem docela bloudila, ale hlavně jsem nevěděla kudy bloudím a co vidím).

 

Když jsem začala jezdit do Paříže, byla jsem ve Versailles několikrát po sobě. Tehdy se ještě ani při fungování fontán neplatilo za vstup do zahrad a zcela jistě tady nebylo tolik lidí, jako je dnes. Pak jsem se Versailles dlouho vyhýbala, nebyla jsem tam devět let a zpátky mě přivedla jen chuť projít si Versailles jako město, které jsem tehdy také jednou viděla a měla jsem na ně hezké vzpomínky. Když už jsem tam byla, vešla jsem znovu do zahrad, z nichž jsem předtím znala jen málo. Prošla jsem jich tentokrát velkou část (ale bohužel ne celé) – a bezhlavě jsem jim propadla.

 

Saturnův bazén (nahoře), který leží na průsečíku zahrad vlevo od zámku, jsem si pamatovala z minule. Stejně tak jsem si pamatovala lesík s kolonádou (Bosquet de la colonnade) a uzavřenou kaštanovou alej s mramorovými sochami vojevůdců a římských císařů (Salle des marronniers). Obojí jsem s radostí znovu našla.

 

 

 

Hannibal (nikoliv ante portas, ale pěkně na konci řady za římskými císaři)

 

Z minulosti jsem naopak neznala Královu zahradu (Jardin du roi), velký trávník s květinovými záhony, mramorovými vázami a sloupem, a Zrcadlový bazén (Bassin du miroir), velkou vodní plochu, lemovanou sochami, které se opravdu zrcadlí ve vodní hladině.

Na levé straně zahrad toho zbývá ještě spousta, co jsem nestihla, a určitě se tam ještě vrátím (plánuji, že hned příště). Teď se kolem Velkého kanálu přesuneme na pravou stranu. I tam najdeme intimní uzavřené prostory, ale především jsou tam dlouhé stinné aleje, které nás přivedou k oběma Trianonům a k vesničce Marie Antoinetty. Tam všude se podíváme jindy v samostatném příspěvku (kdybyste věděli, kolik jsem tam nasekala fotek!), teď jen na připomenutí dva pohledy na Velký Trianon.

 

 

 

Na pravé straně, stejně jako na té levé, najdeme fontány a lesíky se sochami a vodními plochami. V prvním lesíku napravo (Bosquet de l´Encelade) najdeme sochu obra Enkylada, vůdce gigantů, kteří bojovali proti olympským bohům. Když potom prchal před jejich hněvem, Pallas Athéna na něj hodila sopečný ostrov Sicílii (proto to černé kamení kolem sochy). Podle pověsti je sopečná činnost Etny způsobená právě Enkyladovými výdechy.

 

Socha bohyně Cérés v dalším bazénku na dohled od zámku

Na této straně zahrad se některé lesíky nedochovaly v původní podobě. Příkladem je třeba Lesík s vodním divadlem (Bosquet du théâtre d´eau), určený pro královské slavnosti, který se skládal z mnoha fontán, ponořených do zeleně. Byl zničený už v roce 1775 a až v květnu letošního roku byla vytvořená nová koncepce tohoto prostoru. Najdeme tady vodní plochy, v nichž sochař Jean-Michel Othoniel (ano, autor toho zvláštního vstupu do metra Palais Royal) vytvořil zlaté artefakty, inspirované tanečními kroky Ludvíka XIV.

Další nedochovaný prostor najdeme v hvězdicově uspořádaném lesíku Bosquet de l´étoile. Jak už jsme tady jednou viděli, přímo uprostřed jinak prázdné plochy je teď umístěný červený objekt Anishe Kapoora, kterému to tady náramně sluší.

Až úplně v pravé části parku, poblíž vstupu u Dračí mříže (Grille du dragon) najdeme další velkou vodní plochu, Neptunův bazén, s mnoha sochami a fontánami a s výhledem přímo na zámek.

Pokud půjdete do zahrad touto Dračí bránou, ušetříte si blázinec kolem hlavního vstupu, jen pozor, tato mříž je většinou otevřená jen ve dny, kdy se do parku neplatí vstupné. To zas tak moc nevadí, pokud je tady zavřeno, šipka vás pošle doprava k další bráně (Grille de la Reine), nejbližšímu vstupu k Trianonům.

Grille du dragon a dole pohled (hodně, hodně z dálky, a proto nepříliš ostrý) na Grille de la Reine

Ty, kteří opravdu nesnášejí turistické atrakce, můžu ubezpečit, že v zahradách i v parku se dá davům vyhnout. V téměř všech uzavřených lesících jsme byli úplně sami a ani na ostatních místech nepřekračoval počet turistů míru mé snášenlivosti. Když ty davy člověk nevyhledává, vyhne se jim (uvnitř v zámku je to ovšem jiné, tam vás nespasí vůbec nic).
Tak co, nalákala jsem vás do versaillských zahrad? Samozřejmě to ještě není všechno, co je tam k vidění, pokračování bude jindy.

Jak se tam dostat: RER C, autobus 171, vlak z Gare Saint-Lazare, vše podle návodu v minulém článku