
Nás ovšem nemocnice zajímá hlavně z hlediska svého vzhledu. Její stará část pochází většinou z rekonstrukce z 19. století a z pozdější doby. Zůstaly v ní zachovány zelené plochy, takže působí místy spíš jako park, ve kterém navíc stojí spousta soch. Většina z nich byla vytvořena v první polovině 20. století, nemá žádnou zvláštní kvalitu a zřejmě ani hodnotu, ale dodává těmto prostorům určitý půvab.


Nejvíc soch najdeme na hlavním prostranství mezi starými budovami. Z nich se mi podařilo zjistit jen identifikaci mytologické postavy Dafné na spodní fotce, ty ostatní jsem nikde nenašla.






Ředitelství sídlí v hezké vilce, obklopené parčíkem. V něm najdeme další soubor soch.


Tomuto zmalovanému fešákovi říkám Meresjev – ti starší budou vědět proč, mladší o nic nepřišli



Autorem některých soch je bretaňský sochař Louis-Henry Nicot, jehož jedno dílo je umístěné i v Lucemburské zahradě


Sochy najdeme i na těch nejpodivnějších místech. Bakchus, autor Pierre Blanche.

Nemocnice je hodně rozlehlá a jsou v ní vytvořeny skutečné ulice, pojmenované po různých spisovatelích nebo básnících (přičemž někteří z nich byli i jejími pacienty). Nás může potěšit, že mezi slavnými jmény objevíme i jedno naše.

Kafkovu galerii najdeme v jedné z částí nemocnic, kde jsou mezi pavilony vytvořeny dřevěné galerie. Brňákům asi ze všeho nejvíc připomenou starou část bohunické nemocnice.




Menší kuriozitou je funkční tenisový kurt

Kaple sv. Anny z roku 1869. Byla zamčená.

Vedle kaple stojí i věž, která dřív byla pravděpodobně součástí jednoho ze vstupů

Poslední zajímavostí, kterou lze v nemocnici najít (lépe řečeno na vnější straně jejich zdí) je tzv. le plancher de Jeannot – něco jako Honzova podlaha. Jde skutečně o prkennou podlahu jednoho domu, v němž se odehrála rodinná tragédie. Mladík Jeannot, jehož otec v domě spáchal sebevraždu, zde po svém návratu z alžírské války na konci 50. let minulého století žil se svojí matkou. Po její smrti v roce 1971 ji pohřbil pod schody domu, přestal jíst a do podlahy svého pokoje začal vyrývat dlouhý text. O pár týdnů později zemřel ve věku 33 let. Prkna z podlahy později odkoupil místní psychiatr, který pochopil, že mladík trpěl psychózou – prkna byla poté vystavována i v rámci výstav jako tzv. art brut a později byla věnována této psychiatrické klinice.

Hôpital Sainte-Anne
14. obvod, 1 rue Cabanis
Ty poznámky o Meresjevovi byly opravdu zbytečné.K tak poutavým článkům bych je nečekala. Jinak příměr s bohunickou nemocnicí je trefný.
To se mi líbíTo se mi líbí
Díky za zajímavé povídání a fotky… ty sochy se mi tam moc líbí ..Mějte se krásně. Jarka
To se mi líbíTo se mi líbí
Velké díky za vaše psaní. Je nesmírně poutavé. Také se těším na další. Věra Sára
To se mi líbíTo se mi líbí
"Meresjev je hustej" 🙂
To se mi líbíTo se mi líbí
Hana chez les fous ! On aura tout vu ! ;-))
To se mi líbíTo se mi líbí
To je hodně zajímavý článek, zase – jako pokaždé – Vám za něj děkuji 🙂 Nemocnice takto rozlehlá a umístěná v zeleni i mezi sochami vypadá jako místo, které může na pacienty působit blahodárně i tím pocitem klidu a pohody, který vzbuzuje… (A "Meresjev" je pro tu sochu velice vtipné označení, zejména pro výraz zobrazeného muže!! :D)
To se mi líbíTo se mi líbí
Všechny tři poslední články jsem si s velkým zájmem přečetla.A těším se na další…V.
To se mi líbíTo se mi líbí