Paříž pro pokročilé

V Paříži existuje mnoho nemocnic, které jsou sice zmodernizovány na špičkovou úroveň a mají velkou část moderních budov, jejich jádro však zůstává stále historické. Dnes se podíváme do jedné z nich, která je současně i jednou z nejstarších. Na místě, kde už v 15. století stával útulek pro nemocné s nakažlivými nemocemi (především morem) a ještě předtím ve 13. století špitál, založený Markétou Provensálskou, manželkou Ludvíka IX., nechala postavit novou nemocnici v polovině 17. století Anna Rakouská, matka-regentka Ludvíka XIV. Nemocnice dostala jméno sv. Anny, patronky své zakladatelky. Nemocnice byla nejdříve málo využívaná, proto ji částečně přeměnili na farmu, kam chodili pracovat v rámci léčby pacienti z psychiatrické nemocnice Bicêtre.

Většího využití se nemocnice dočkala až stodvacet let po svém založení, když v roce 1772 vyhořela nemocnice Hôtel-Dieu v centru vedle katedrály Notre-Dame.

V roce 1863 rozhodl Napoleon III. o kompletní rekonstrukci nemocnice sv. Anny a o založení psychiatrické kliniky. Toto zaměření zůstalo nemocnici v podstatě dodnes – kromě psychiatrie se specializuje na neurologii, neurochirurgii, neurozobrazování a adiktologii. Právě v tomto zařízení lékaři objevili v 50. letech minulého století první neuroleptika (antipsychotika), která se používají k potlačování psychotických symptomů u schizofrenie, maniodepresivní psychózy a jiných psychických chorob.

Nás ovšem nemocnice zajímá hlavně z hlediska svého vzhledu. Její stará část pochází většinou z rekonstrukce z 19. století a z pozdější doby. Zůstaly v ní zachovány zelené plochy, takže působí místy spíš jako park, ve kterém navíc stojí spousta soch. Většina z nich byla vytvořena v první polovině 20. století, nemá žádnou zvláštní kvalitu a zřejmě ani hodnotu, ale dodává těmto prostorům určitý půvab.

Nejvíc soch najdeme na hlavním prostranství mezi starými budovami. Z nich se mi podařilo zjistit jen identifikaci mytologické postavy Dafné na spodní fotce, ty ostatní jsem nikde nenašla.

Ředitelství sídlí v hezké vilce, obklopené parčíkem. V něm najdeme další soubor soch.

Tomuto zmalovanému fešákovi říkám Meresjev – ti starší budou vědět proč, mladší o nic nepřišli

Autorem některých soch je bretaňský sochař Louis-Henry Nicot, jehož jedno dílo je umístěné i v Lucemburské zahradě

Sochy najdeme i na těch nejpodivnějších místech. Bakchus, autor Pierre Blanche.

Nemocnice je hodně rozlehlá a jsou v ní vytvořeny skutečné ulice, pojmenované po různých spisovatelích nebo básnících (přičemž někteří z nich byli i jejími pacienty). Nás může potěšit, že mezi slavnými jmény objevíme i jedno naše.

Kafkovu galerii najdeme v jedné z částí nemocnic, kde jsou mezi pavilony vytvořeny dřevěné galerie. Brňákům asi ze všeho nejvíc připomenou starou část bohunické nemocnice.

Menší kuriozitou je funkční tenisový kurt

Kaple sv. Anny z roku 1869. Byla zamčená.

Vedle kaple stojí i věž, která dřív byla pravděpodobně součástí jednoho ze vstupů

Poslední zajímavostí, kterou lze v nemocnici najít (lépe řečeno na vnější straně jejich zdí) je tzv. le plancher de Jeannot – něco jako Honzova podlaha. Jde skutečně o prkennou podlahu jednoho domu, v němž se odehrála rodinná tragédie. Mladík Jeannot, jehož otec v domě spáchal sebevraždu, zde po svém návratu z alžírské války na konci 50. let minulého století žil se svojí matkou. Po její smrti v roce 1971 ji pohřbil pod schody domu, přestal jíst a do podlahy svého pokoje začal vyrývat dlouhý text. O pár týdnů později zemřel ve věku 33 let. Prkna z podlahy později odkoupil místní psychiatr, který pochopil, že mladík trpěl psychózou – prkna byla poté vystavována i v rámci výstav jako tzv. art brut a později byla věnována této psychiatrické klinice.

Hôpital Sainte-Anne
14. obvod, 1 rue Cabanis