Paříž pro pokročilé

Nejdivnější fotka, kterou jsem při své poslední cestě do Paříže vyfotila, je asi tato. Není nijak upravovaná, ten sépiový nádech jí dalo zapadající slunce, které prosvítalo přes těžké tmavé mraky, ze kterých hustě pršelo. V dávno promočených botách a pod deštníkem, který nezabránil tomu, abych nebyla promočená od hlavy až k patě, jsem bloudila mezi loužemi místy, kde jindy proudí davy turistů. Teď tady nebyl nikdo.

 

 

Místo, kde jsme, poznáme až tehdy, když přijdeme na kraj terasy, odkud se nám otevře nezvyklý pohled do versailleských zahrad. Nezvyklý proto, že v celé zahradě není vůbec nikdo. Všechny turisty odtud vyhnala průtrž mračen, která se strhla hodinu před tím. Mě zastihla ve městě. Původně jsem neměla vůbec v úmyslu do zahrad jít, jela jsem do Versailles kvůli úplně něčemu jinému, ale když po hodinovém čekání v kavárně na to, až přestane pršet, vysvitlo slunce, přece jen jsem se rozhodla, že využiju toho, že jsem tak blízko a podívám se na to, jak v parku znovu vandalové posprejovali jedno z děl Anishe Kappoura, to kontroverzní, o kterém jsme TADY taky mluvili (na fotce je to z dálky trochu vidět, ale nakonec jsem tam kvůli dešti nedošla). Chtěla jsem se také podívat do oranžerie, kterou jsem do té doby viděla vždy jen ze zámecké terasy.

 

Celá tato moje výprava do zámeckého parku začala divně. Byla jsem předtím ve městě v blízkosti jednoho z bočních vchodů, právě toho, který vede k oranžerii. Ten byl ale zavřený a tak jsem musela obejít půl zámku až k hlavnímu vchodu. Bylo před šestou a před vchodem do levého křídla, kde jsou pokladny, už nikdo nestál.

 

Využila jsem toho, abych si tam odskočila, jenže když jsem vyšla z toalety, u pokladen bylo zhasnuto, nikde nikdo a prosklené dveře byly zamčené. Zkusmo jsem v tom tichu zavolala, jestli tam někdo není, ale nikdo se mi neozval. Přes sklo dveří jsem pod schody viděla nějaké lidi, zamávala jsem na ně, oni se usmáli, taky mi zamávali, otočili se a odešli.

Pořád ještě mi připadalo vtipné, že jsem zamčená v prázdném křídle versailleského zámku, pořád ještě jsem měla náladu si to tam fotit, ale už jsem začala přemýšlet, kterému ze svých pařížských přátel zavolám, aby se pokusili někoho zburcovat. Nakonec jsem v dálce slyšela rachot, tak jsem se prázdnými chodbami a sály vydala po směru zvuku.

Uklízečku, kterou jsem našla, jsem k smrti vyděsila (ale netroufla jsem si ji fotit). Vtipné bylo, že mluvila jen portugalsky. Nakonec jsme si porozuměly, jenže klíče, ty prý ona nemá, má je jen kolegyně, která je o pár sálů dál. Ta mi vynadala, co tam dělám („co asi, zamkli jste mě tady“), ano, klíče má, ale včera jí nefungovaly a musela volat ochranku, tak uvidíme. Stejně jako včera, nefungovaly ani dnes. Přes vchod, odkud přišly ony, mě prý pustit nemůžou. Po dalších dlouhých minutách vytelefonovala šéfa ochranky, který přišel za půl hodiny s těmi správnými klíči.

Nechci se vás dotknout, pánové, ale kdo z vás tohle má.

 

Na terase zámku jsem si znovu prohlédla obě Kappourova zrcadla a namířila si to do levé části terasy směrem k oranžerii. Po lijáku byly pískové cestičky plné louží, ale obloha byla jasná a pár turistů, kteří stejně jako já uvěřili, že se počasí umoudřilo a že už bude hezky, pokračovalo v prohlídce.

 

 

Jak je vidět při pohledu z terasy do parku, přelidněno tam zrovna nebylo. Nikdo nebyl ani v oranžerii. Tam mě taky zastihl druhý liják. Obloha najednou zčernala a to, co přišlo, mě promočilo až na kůži, ještě než jsem vyběhla schody zpátky na terasu a schovala se ve výklenku zámeckých dveří.

No a pak v té mokré samotě už bylo úplně jedno, kudy chodím, protože zmoklejší už jsem být nemohla. Tehdy jsem taky vyfotila tu měsíční krajinu.

 

 

Při odchodu ze zámku pořád ještě lilo, po dlažbě nádvoří se valily potoky vody, ale protože i přes mraky pořád svítilo to podivné žluté slunce, nad městem se klenula duha. Už večer jsem sice měla rýmu, ale vzpomínám na to moc ráda.