Paříž pro pokročilé

Dlouho jsem tuto část města znala jen jako jednu ze stanic metra linky 10, která se jmenuje přesně tak, jak vidíte v nadpisu. Až jednou loni v zimě, když jsem měla víc času, jsem vystoupila, abych se na ten „kostel v Auteuil“, celým názvem Notre-Dame d´Auteuil, podívala. Objevila jsem tak nejen kostel, ale i hezkou a upravenou čtvrť se spoustou zajímavostí.

 

 

Kostel byl postavený v letech 1877 až 1892 na místě dřívějšího kostela, pocházejícího z 11. století. Architekt Vaudremer navrhl úzkou vysokou stavbu v románsko-byzantském stylu s padesát metrů vysokou věží, zakončenou protáhlou kupolí s kolonádou a lucernou, podobnou menším věžím na bazilice Sacré-Coeur, která vyrůstala ve stejné době. Kolem původního kostela se dřív rozkládal hřbitov, na jehož místě dnes najdeme přímo před kostelem náměstí s dlouhým názvem –  jak jinak – place de  l´Église d´Auteuil.

 

Interiér kostela jsem si bohužel moc neprohlédla. Když jsem vešla dovnitř a udělala tuto první a jedinou fotku, vyběhl ze sakristie překvapený farář s tím, že je přes poledne zavřeno, on zrovna chtěl zadem odejít a zapomněl zamknout hlavní vchod. Když prý přijdu ve tři, osobně mě všude provede. Čekat víc než dvě hodiny se mi ale nechtělo a proto jsem se do kostela vypravila znovu až loni v létě, jenže omylem opět v poledne (někteří lidé jsou zkrátka nepoučitelní). Takže hlavní atrakci, vnitřek hlavní kupole s ohromnou zlacenou malbou Krista s rozpřaženýma rukama (podobně, jako v Sacré-Coeur) jsem zase neviděla.

Socha Panny Marie s dítětem u vchodu do kostela

Zajímavostí je, že v tomto kostele nechávala Edith Piaf sloužit mši za svého milence, boxera Marcela Cerdana, vždy v den výročí jeho tragické smrti 12. října 1949, a to pravidelně až do své smrti v roce 1963 (i když se sama osobně mše většinou neúčastnila). Nedaleko kostela spolu bydleli, v čísle 7 ulice Leconte-de-Lisle, ještě předtím, než se v červnu 1949 přestěhovali do domu v Boulogne-Billancourt.

V tympanonu kostela vidíme Krista ve slávě, zobrazeného v mandorle a se znaky čtyř evangelistů kolem (andělem, orlem, lvem a býkem)

Ze schodů kostela můžeme přehlédnout malé náměstí. Za zády máme nemocnici Chardon Lagache a před sebou vysoký obelisk z červeného mramoru z roku 1753, věnovaný Henri François d’Aguesseau, státnímu kancléři za vlády Ludvíka XIV., právníku a spisovateli, jehož jméno toto náměstí neslo dříve.

Za obeliskem uvidíme po pravé straně nízkou kapli sv. Bernadette z let 1936 – 1937, s železobetonovou konstrukcí pokrytou červenými cihlami z Burgundska

Dnešní čtvrť Auteuil byla k Paříži připojená v roce 1860. Do té doby to byla poklidná ospalá vesnice. Ještě dříve se zde rozkládal venkov daleko za městem, kde si ti bohatí stavěli svoje letní domy. Jeden z těchto domů a jeho slavného obyvatele nám připomíná pamětní deska, umístěná na rohu rue d´Auteuil a rue Théophile Gautier.

„Zde stával venkovský dům, v němž žil kolem roku 1667 Molière“.

Stojí za to projít si uličky kolem kostela. Najdeme tady staré nízké domy s dřevěnými vyřezávanými výklady obchodů, kavárničky a restaurace a na rohu rue d´Auteuil mohutnou budovu lycea s krásnou tepanou mříží vstupní brány.

Lyceum bylo zřízeno v roce 1872 z bývalého zámku Ternaux z konce 17. století. Původní budova zámku, která je památkově chráněná, je ta světlá uprostřed.

Od metra Église d´Auteuil se vydáme po rue d´Auteuil k další stanici metra. Ještě se ale chci pozastavit nad jednou zvláštností. Linka metra 10 je tady totiž zdvojená a každým směrem tu vede jiná trať. Lidé, kteří bydlí u metra Église d´Auteuil se sice dostanou skvěle ven z Paříže, ale pokud chtějí jet do centra, musí popojet tři stanice opačným směrem a tam přestoupit na zpáteční směr. Vypadá to asi nějak takhle:

V rue d´Auteil si můžeme donekonečna prohlížet malé zajímavé krámky a malebná průčelí domů. Na pamětní desce domu číslo 40 vlevo nahoře se dočteme, že na tomto místě stávala na konci 17. století venkovská hospoda U bílého beránka, kde se setkávali Molière, Racine a la Fontaine.

Ulice nás po pár minutách přivede k metru Michel Ange Auteuil. Opět a opět se musím pozastavit nad tím, jak Francouzi komolí cizí jména a z Michelangela udělají Michel Ange. A pak se diví, že jim svět nerozumí.