Na víkend nabídka posledního letošního výletu kousek za město pro ty, kdo mají rádi moderní umění. Podíváme se do domu, který si postavil německý malíř, sochař a básník v městečku Clamart na jih od Paříže, kde dnes sídlí nadace s jeho jménem a také výstavní prostory s jeho díly.
Jean Arp se narodil jako Hans Arp ve Štrasburku v roce 1886, francouzské jméno přijal až v roce 1926, kdy se stal naturalizovaným Francouzem. Byl jedním ze zakladatelů dadaismu a později se přiblížil i surrealismu. Od poezie a ilustrace přešel k sochařství na začátku 30. let minulého století, kdy začal tvořit první díla z mramoru a sádry.
V roce 1922 se oženil se švýcarskou sochařkou a malířkou Sophie Taeuber a společně se usadili v Clamartu v malém domě, který navrhla sama Sophie, a na jehož zahradě nechala postavit dva sousedící ateliéry, v nichž oba umělci pracovali.
Po 2. světové válce začal Arp hodně vystavovat v celém světě a sbíral jednu uměleckou cenu za druhou. Jeho druhá manželka Marguerite založila v roce 1979 nadaci, která spravuje dům i muzeum, v němž jsou vystavena jak jeho díla, tak i díla Sophie Taeuber. Bohužel se podíváme jen před dům, protože uvnitř ani na zahradě a v ateliéru se nesmí fotografovat (údajně si to nepřejí dědicové).
Dům leží v hezké vilové čtvrti a je tady vlastně jedním z nejméně nápadných. Strohá, kamenem obložená kostka se od těch ostatních liší na první pohled. Manželé Arpovi zde žili od roku 1929 a setkávali se tady se svými slavnými kolegy a přáteli – jezdil sem například Tristan Tzara, Max Ernst, Joan Miró, Francis Picabia, André Breton, Paul Eluard nebo manželé Sonia a Robert Delaunay a mnoho dalších.
Sophie zemřela tragicky v roce 1943 v Curychu, kam manželé odjeli poté, co německá armáda obsadila Paříž, Jean zemřel v roce 1966.
Arpova socha, která stojí u vchodu, je jediným dílem, které se mi podařilo (i když jen přes plot) vyfotit. Je na ní dobře vidět charakteristický znak jeho děl – oblost a hladkost, která člověka téměř nutí vztáhnout roku a dlaní se jich dotýkat.
Přes plot je také vidět jedna část ateliéru, postaveného v zahradě za domem. Druhá polovina je obrácená zrcadlově.
Pokud byste se do Clamartu vypravili, vřele doporučuji projít si i okolí nadace – kromě hezkých vilek zde najdeme například i hezkou kapli St. Claude z poloviny 19. století
… nebo bývalý sirotčinec sv. Filipa (postavený v 2. polovině 19. století), kde dnes sídlí nějaká zemědělská škola (a dovnitř se tedy nemůže). Byl postavený na místě bývalého zámku, který vyhořel, a jehož poslední majitelkou byla až do roku 1877 markýza de Plessis-Bellière, která se stala inspirací, kromě jiných literárních postav, také pro postavu slavné Angeliky.
V Clamartu žije poměrně velká portugalská komunita a dají se tady najít roztomilé portugalské kavárny, restaurace nebo pekárny. V jedné z nich, ležící poblíž sirotčince, jsem si objednala zákusek, který mi na první pohled připomínal trochu lepší žemlovku. Jmenoval se Diplomat a byla to – no, opravdu mírně upgradovaná semlbába. A pak prý je to do Portugalska daleko.
A ještě poslední zajímavost o Clamartu – v místní vojenské nemocnici zemřel v roce 2004 Jásir Arafat.
Návštěva nadace v Clamartu se dá také dobře spojit s návštěvou Rodinova muzea ve vedlejším Meudonu (obě obce se prolínají). Dá se tam dojít pěšky procházkou za necelou půlhodinu – jen je potřeba mít mapu, abyste nedopadli jako já, která jsem se před odchodem podívala zběžně na google mapy a zdálo se mi, že to lehce najdu. Zas tak jednoduché to není a já jsem bez mapy bloudila skoro dvě hodiny (o to víc jsem viděla z obou městeček :-)) Každý, koho jsem se ptala na cestu, mě poslal špatně. Když jsem to pak vyprávěla paní v nadaci, káravým hlasem mi domlouvala, že nesmím dát na lidi, kteří se tváří, jako že se vyznají – a pak mě na můj dotaz na cestu do místního zámku poslala úplně na opačnou stranu.
Hezké nádraží RER, které je naší dnešní výstupní stanicí
1 komentář: „Nadace Jean Arp – Fondation Jean Arp“