Paříž pro pokročilé

Když se ve Francii řekne Noisiel, většina lidí si ihned vybaví slovo čokoláda. Městečko, ležící asi dvacet kilometrů od Paříže, bývalo totiž sídlem vyhlášené továrny na čokoládu Menier. Její historie začala už v roce 1836, kdy se původně lékárník Antoine Brutus Menier, který používal čokoládu na ochucení hořkých léků, rozhodl, že využije módní vlny, která čokoládu vynesla nahoru, a bude se věnovat jen její výrobě. Ve městečku Noisiel proto koupil starý vodní mlýn na řece Marně, kolem něhož vybudoval továrnu, ve které začal jako první vyrábět tabulkovou čokoládu (do té doby byla známá jen jako nápoj).

 

Největší rozvoj čokoládovny Menier ale přinesl až jeho syn Émile Justin v 60. letech 19. století. Během deseti let rozšířil továrnu, zvýšil počet zaměstnanců z 50 na 325 a přestavěl starý mlýn. V roce 1874 vybudoval v blízkosti továrny pro svoje zaměstnance dělnické městečko, kde měli k dispozici nejen ubytování, ale také jídelny, sklad, který je zásoboval potravinami, prádelnu, zdarma lékaře, školu pro děti a další zařízení. Založil také penzijní pojišťovnu, do které sám vkládal prostředky, aby jeho zaměstnanci v šedesáti letech dostali penzi. Pro ty, kteří se už sami o sebe nedokázali postarat, byl později postaven domov důchodců. I přes všechny tyto výdaje firma prosperovala a stala se největším výrobcem čokolády v Evropě.

Ve vedení firmy se vystřídalo postupně pět generací rodiny Menier. Firmě se dařilo až do 50. let 20. století, kdy jí začaly konkurovat levné čokoládové tyčinky, dovážené z Ameriky. V roce 1961 nakonec rodina musela továrnu prodat a po změně několika vlastníků je nyní jejím majitelem francouzská pobočka Nestlé, která v ní má svoje hlavní sídlo.

V městečku je dodnes spousta zajímavých památek na epochu Menierových a stojí za to si je všechny obejít.

 

Do Noisiel jede z Paříže RER. Přímo před nádražím uvidíme před sebou dlouhý rovný chodník mezi novými domy, po kterém se po asi deseti minutách dostaneme k této bráně. Za ní leží park, nyní veřejný, kdysi sídlo rodiny Menier. Zámek, ve kterém žili, byl při bombardování v roce 1944 tak poškozený, že ho v roce 1954 rodina, která neměla prostředky na rekonstrukci, musela nechat zbourat. Zůstal jen malý pavilon hlídače v blízkosti brány. Projdeme parkem a dostaneme se přímo k řece, kde leží továrna.

Starou továrnu po rekonstrukci je možné občas navštívit – pro letošní rok skončily prohlídky v září, ale TADY by se dalo pohlídat, až zase nějaké budou. Většinou to bývá dvakrát měsíčně vždy v sobotu dopoledne.

Když se vydáme podél zdi továrny doleva od hlavního vchodu, po chvíli narazíme na místo, odkud je vidět starý mlýn z roku 1871, který sloužil k mletí kakaových bobů, míchání kakaa s cukrem a výrobě energie pro celý závod. Stavba architekta Julese Saulniera, spolupracovníka Gustava Eiffela, která krásou své kachlové fasády připomíná ohromný barevný orientální koberec, byla první budovou s přiznanou venkovní železnou konstrukcí. Stojí na čtyřech pilířích v řečišti řeky Marny.

Na fasádě, hned pod nádhernými hodinami, vidíme písmeno M jako Menier, typické pro všechny stavby, které Meunierovi nechali postavit. Fasáda je, kromě jiného, zdobená taky motivem kakaových bobů a květů kakaovníku.

O kousek dál vede přes řeku lávka, ze které je mlýn dobře vidět. Můžeme se tudy dostat také na ostrov, kde můžeme továrnu obejít zezadu. Betonová lávka uvnitř závodu byla postavená v roce 1905 podle pozměněného návrhu Gustava Eiffela, který ji původně navrhl celou ze železa. V areálu se nacházejí ještě další historické budovy, z nichž jednu – bývalou chladírnu – postavil Eiffel, nejsou však, bohužel, viditelné zvenku.

Dělnické městečko leží přímo před továrnou. Skládá se z několika ulic se stejnými domky (v roce 1874 jich tady bylo 200), lišících se pouze velikostí – ty patrové byly určené pro vedoucí pracovníky, menší přízemní pro dělníky.

Většina domků byla postavená z režných lícových cihel, poznávacího znamení Menierovy architektury. Na fasádách byly vyskládány z barevných cihel různé ornamenty a vzory a na veřejných budovách nikde nechybí typické Menierovo M.

Uprostřed dělnické kolonie leží na náměstí radnice a to v budově, která za Menierů sloužila jako škola a školka

Další zajímavou budovou je bývalá dělnická jídelna, také z režných cihel, s nezvyklou střechou, která je vidět až z odstupu

 

Na náměstí před radnicí stojí socha Émila Justina Meniera, který zde byl od roku 1871 starostou. Ve stejný den roku 1898, kdy jeho syn nechal sochu na náměstí vztyčit, byl položen základní kámen k následující budově. Ta byla také poslední ze všech Menierových staveb.

Domov důchodců byl postaven na kraji městečka tak, aby bývalí zaměstnanci, kteří se už nemohli postarat sami o sebe, zůstávali i nadále v kontaktu s děním ve městě a v továrně.

Součástí městečka byla také zemědělská farma Ferme de Buisson de Saint-Antoine, která obhospodařovala 1500 hektarů půdy, která Menierům patřila. Byla ve vlastnictví rodiny až do roku 1961, kdy ji odkoupil stát a zřídil v ní kulturní centrum – konají se zde různá divadelní představení, koncerty, jsou tu restaurace a kavárny a především zde funguje ohromná a nádherná knihovna.

Centrální budovu bývalých stájí postavil také Jules Saulnier, autor mlýna, který jsme viděli nahoře, jehož dílem je i následující stavba

Knihovna, nebo jak říkají Francouzi mediatéka, byla vytvořená v bývalé stodole s nádhernou nosnou kovovou konstrukcí

Všechny budovy, které jsou součástí farmy, mají opět typické režné zdivo s vykládanými barevnými ornamenty

 

Jak se tam dostat: RER A, stanice Noisiel