Paříž pro pokročilé

Dnes ještě zůstaneme ve čtvrti Belleville v blízkosti místního hřbitova, který jsme viděli minule. V rue Haxo, která vede za hřbitovem, se zastavíme u mříží, vedoucích do průchodu pěkného starého domu, u kterého stojí typické pařížské „pádlo“, které nám už z dálky napovídá, že tady najdeme nějakou pamětihodnost. Jak už víme, „villa“ není vila, ale ulička a my se do ní teď spolu podíváme.

 

Poté, co otevřeme mříž (stačí jen zatlačit, přestože vypadá jako zamčená), se průchodem dostaneme do slepé „Uličky rukojmí“. Na vysvětlení názvu i toho, na co se sem jdeme podívat, se musíme nejdřív vrátit do historie, do dnů pařížské Komuny. Povstání pařížského lidu, vedeného Národní gardou, proti vládě, která kolaborovala s Prusy, kteří po Francií prohrané válce obklíčili Paříž, se koncem května během takzvaného „krvavého týdne“ chýlilo ke svému konci. Vládní vojska dobývala postupně Paříž, zatlačovala komunardy na severovýchod města a při tom popravovala po tisících ty Pařížany, kteří stáli při Komuně. Ta už v dubnu přijala vyhlášku, že všichni ti, kteří podporují „versaillské“ (tj. vládu, která uprchla z Paříže do Versailles), budou považováni za rukojmí, a že za každého zabitého na straně Komuny budou zabita tři z těchto rukojmí.

26. května 1871 poslední představitelé Komuny, kteří zůstali ještě naživu, zřídili štáb v prostorách tančírny v rue Haxo ve čtvrti Belleville. K večeru sem bylo přivedeno z nedaleké věznice La Roquette čtyřicet devět rukojmí (církevní hodnostáři, členové královské gardy i obyčejní lidé), na které se vrhl rozlícený dav, který se tu mezitím shromáždil. Rukojmí byla postavena ke zdi a bez milosti postřílena.

K další manifestační popravě rukojmí došlo také přímo na nádvoří věznice. Komuně v té době zbývaly jen dva dny existence. 28. května 1871 byli po těžkém boji poslední komunardi postříleni na hřbitově Père-Lachaise (viz Zeď Komunardů) a vláda zahájila kruté represe.

 

Ulička dnes vypadá samozřejmě jinak, než na konci 19. století. Dům, kterým se sem vchází, byl postaven až na začátku 20. století a další domy uvnitř slepé uličky jsou ještě mnohem mladší. Najdeme tu ale dva staré hezky zrekonstruované ateliéry.

Až téměř na konci uličky, před brankou ve zdi, která vede k novým panelákům, uvidíme zahrádku s dřevěnou kůlnou…

… a za ní starou zeď z hrubých kostek, stíněnou vysokými kaštany. Jsme na místě. Tady u této zdi zemřela rukojmí.

Ulička je z jedné strany ohrazena jen drátěným plotem, za kterým stojí na vyasfaltovaném prostranství kostel. Vrátíme se zpět na ulici a vejdeme dovnitř.

Kostel Notre-Dame-des-Otages dnes stojí na místě kapličky, která zde byla postavena dvacet let po krvavých událostech. Spravovali ji jezuité, jejichž představitel v roce 1936 prosadil stavbu nového kostela,

Kostel je prostý, jednoduchý, bez zvláštní výzdoby, ale má hezká vitrážová okna

Když vyjdeme z kostela bočními dveřmi vlevo (nebo v případě, že jsou zavřené, obejdeme kostel dokola), dostaneme se na dvůr, na jehož konci narazíme opět na naši zeď, tentokrát již nově zrekonstruovanou, na níž je připevněné průčelí staré dřevěné kůlny (předpokládám, že to budou pozůstatky domku, který stával na dvoře, na kterém došlo k popravě, ale nikde jsem nenašla žádné konkrétní vysvětlení).

 

Tady na tomto skrytém místě stojí pomník popraveným rukojmím – jednoduchá betonová deska na podstavci z kamenných kostek z původní zdi. Na horní desce je popsán celý příběh. Nápis nemá interpunkci a čte se poměrně těžko, proto za skleněnými dveřmi blízkého domu visí velká tabule s jeho přepisem.

„Na toto místo bylo předposlední den Komuny, 26. května 1871, kolem šesté hodiny večer, přivedeno z věznice La Roquette v tísnivém průvodu osm knězů, dva církevní představitelé, třicet pět pařížských gardistů a čtyři civilní rukojmí. V přítomnosti posledních zástupců Komuny bylo těchto čtyřicet devět rukojmí zmasakrováno rozvášněným davem.

Knězi obětovaní protináboženskou nenávistí, pařížská garda a civilní vězni, oběti politických vášní, nezemřeli všichni ze stejného důvodu, ale sdíleli stejné utrpení a potkal je stejný osud.“

 

Všichni popravení byli pohřbeni na hřbitově Belleville, kde dnes nad jejich hrobem stojí nízký obelisk.

Musím se přiznat, že ačkoliv jsem předem věděla, co ve Villa des Otages hledat, o pamětní desce za kostelem jsem neměla ani tušení a nikde jsem o ní předem nenašla žádnou zmínku. Mám ovšem v Paříži to štěstí, že pokaždé, když po něčem pátrám nebo si nevím rady, zjeví se mi jako deus ex machina dědeček s holí, který se se mnou dá do řeči a poradí mi. Totéž se stalo i tady, když jsem fotografovala v kostele – ten téměř devadesátiletý pán mě k pomníku dovedl a znovu mi celý příběh převyprávěl. Mimochodem – dědeček s holí má v poslední době konkurenci v „dámě s psíčkem“, kterých jsem během deseti dnů potkala asi šest.

Belleville, 85 rue Haxo

Jak se tam dostat: metro Télégraphe nebo Porte des Lilas (linka 11)