Paříž pro pokročilé

Pokud se přes všechna lákadla Île Saint Louis – Ostrova sv. Ludvíka dostanete až do východní části rue de Saint-Louis-en-l´Île, uvidíte z dálky vystupovat z fasády jako vývěsní štít velký ciferník hodin, zasazený do rámu z tepaného železa. Když přijdete blíž, uvidíte nad hodinami vysokou věž kostela – ten je ovšem tak skrytý za obyčejnou uliční fasádou, že by ho tady nikdo nehledal.

Kostel je zasvěcen svatému Ludvíku, kanonizovanému králi, který vládl Francii v letech 1226 – 1270 pod jménem Louis IX. Ten se údajně chodil na ostrov, který v té době nebyl ničím jiným, než pastvinou se stády krav, modlit a právě odtud vyjel v roce 1269 na křížovou cestu do Jeruzaléma, ze které přivezl relikvii z Kristovy trnové koruny. Přestože relikvie vzala za své během řádění revolucionářů po roce 1789, můžeme vidět v kostele aspoň Ludvíkovu sochu i s korunou.

Když jeden z jeho dalších nástupců v královském úřadě, Ludvík XIII., rozhodl v roce 1614 o rozparcelování ostrova, výstavbě nábřežních zdí a jeho obydlení, bylo současně také rozhodnuto o postavení kaple s původním názvem Notre-Dame-en-l´Île. Dokončena byla v roce 1623 a o jedenáct let později byla přejmenována na kapli sv. Ludvíka. Kaple stála sice zhruba už na dnešním místě, ale byla situována jinak – její průčelí vedlo na hlavní ulici, byla obklopena hřbitovem a před ní bylo v místě dnešní rue Poulletier umístěno tržiště.

O pár desetiletí později byla už kaple pro obyvatele ostrova příliš malá a proto padlo rozhodnutí o stavbě nového velkého kostela. Jeho návrh provedl François Le Vau, bratr významného architekta Louise Le Vau, který na ostrově bydlel a byl autorem mnoha významných paláců, které se zde v té době stavěly. Nový kostel už měl dnešní dispozici, to znamená, že stál rovnoběžně s hlavní ulicí a jak hřbitov tak tržiště zcela zmizely.

Architekt le Vau v době stavby zemřel a dílo proto převzal architekt Gabriel Le Duc (architekt kostela ve Val-de-Grâce). Stavba se ale vlekla kvůli finančním potížím, na její dostavění byla dokonce vypsána státní loterie a po smrti architekta Le Duca ho nakonec dokončil Pierre Bullet.
Kostel byl nakonec vysvěcen až v červenci 1726. Jeho zvonice byla ale zničena bleskem v roce 1740 a teprve poté vznikla nová zvonice, kterou zde vidíme dodnes – ve tvaru podivného třicetimetrového obelisku s otvory, jejichž hlavním úkolem byla ochrana proti poryvům větru.

Původně gotický kostel s italskými vlivy byl v průběhu 18. a 19. století přeměněn na barokní. Ze stejné doby pochází i vnitřní úprava s mohutným zlatým zdobením.
Po francouzské revoluci byl kostel vypleněn, mobiliář zničen a relikvie a sochy rozkradeny a rozbity, s výjimkou sv. Geneviève a Panny Marie, které byla přeměněny na sochy Rovnosti a Volnosti (docela by mě zajímalo, kdo ze svatých představoval Bratrství). Z kostela se stalo skladiště knih, které bylo později prodáno soukromé osobě, díky níž se v něm mohly konat tajné mše. Znovu byl oficiálně vysvěcen až v roce 1802. Jeho vnitřní vybavení včetně vitráží tedy pochází hlavně až z následujících let, stejně jako většina uměleckých děl.

Vitráž se sv. Ludvíkem

V kostele najdeme také devět obrazů, malovaných na dřevě, pocházejících z vlámské školy 16. století a představujících scény z Kristova života.

Barokní varhanová skříň pochází z roku 1744, nástroj sám o sobě je ale mnohem mladší. Jeho poslední verzi nechalo město instalovat až v roce 2005 za téměř dva milony euro. Proto se v kostele často konají koncerty varhanní hudby.

Pokud vás varhany zajímají, píše o nich blíže pařížský bloger Vincent, povoláním muzikant a hlavně varhaník, který je představuje s fotografiemi nejen zvenku, ale i přímo zevnitř nástroje, z míst, kam se obyčejný smrtelník nikdy nedostane.

Église de Saint-Louis-en- l´Île

4. obvod, 19bis rue Saint-Louis-en-l´Île

Jak se tam dostat: metro Pont Marie a Sully-Morland (linka 4)