Paříž pro pokročilé

Ten název čtvrti mě provokoval už od chvíle, kdy jsem ho zaslechla poprvé. Příliš mi připomínal Moskvu, ale nedokázala jsem identifikovat, z čeho etymologicky pochází – dokud jsem nezjistila, že ve francouzštině Moskvou protéká řeka „Moskova“. A stejně tak říkají Francouzi i bitvě, kterou tady svedl Napoleon v roce 1812 (a které my říkáme bitva u Borodina). Pořád ještě to nevysvětluje, proč se tak jmenuje pařížská čtvrť, ale aspoň víme, z čeho to vzniklo.

Čtvrť, schoulená na severu města, bývala typickou dělnickou čtvrtí, plnou chudých domků, špinavých dílen a uměleckých ateliérů, v posledních dvaceti letech tady ale bylo provedeno několik urbanizačních zásahů, které ji úplně změnily. Vyrostly tu ošklivé paneláky, staré úzké uličky byly asanovány a mnoho dílen bylo přestavěno na moderní kanceláře nebo lofty.

My se tady dnes projdeme a zkusíme se podívat, co tady ještě zbylo z půvabu dlážděných uliček staré čtvrti.

 

Naši procházku začneme na rozhraní 17. a 18. obvodu v blízkosti Porte de St. Ouen, kde stojí staré opuštěné nádražíčko na zrušeném malém městském železničním okruhu. V okolí najdeme několik domů, obložených krásnými keramickými kachlíky.

 

Jen o kousek dál nás překvapí jedna z těch malebných uzounkých slepých uliček, kterých tady ještě několik zůstalo – Villa Vauvenargues

 

Ulička ústí přímo na křižovatku, ze které se vchází do další podobné oázy klidu – passage Charles Albert. Tu jsme už ale viděli, proto do ní jen z dálky nakoukneme a půjdeme dál na hlavní ulici rue Belliard.

Železniční koridor se nám mezitím změnil – trať je zde jen pár desítek metrů od bývalého nádraží překrytá a vede po ní široká stinná promenáda, kde jen cihlové výdechy ventilace dosvědčují, že tady kdysi jezdíval vlak

Ulice je lemovaná domy s bývalými dílnami, které po rekonstrukci ztratily většinu kouzla – prošla jsem i další uličky v okolí a vypadají všechny stejně sterilně

Výjimky se ale přece jen najdou, jako třeba impasse de Talus, úzká ulička, kde vládne klid a ticho (pokud ho zrovna neruší tři popeláři, kteří se na úkor mého fotografování snaží být třeskutě vtipní)

Upřímně řečeno, vydala jsem se do této části města také proto, že jsem věděla, že zde kdysi mívali ateliéry někteří dnes známí umělci, kteří se zabývají street artem. Tím nejslavnějším je zřejmě ten, která si právě podle svého bývalého bydliště v této čtvrti říká Mosko a jehož barevné obrazy zvířat na zdech jste určitě v Paříži už viděli. Naivně jsem čekala, že tady ještě něco na zdech najdu, ale nebylo tady nic ani od něj, ani od jeho ostatních kolegů. Proto si na připomenutí jeho tvorby musíme odskočit do vedlejšího 19. obvodu.

Jedinou tvorbu na zdi jsem našla v zaprášeném skrytém parčíku. Syrová věta, až z ní mrazí.

„Co čekáš od nebe: přicházejí z něj jen bomby!“

 

Když se o kousek dál z toulky vedlejšími uličkami vrátíme na hlavní rue de Belliard, zjistíme, že se nám směrem k další křižovatce s rue Poteau zužuje. Na jejím konci sejdeme po několika schodech na křižovatku, kde najdeme zajímavé mrňavé indicko-pakistánské obchůdky a kavárny. Koupila jsem si tam sice ovoce, ale fotit jsem si je netroufla, jen domy za rohem.

 

Za křižovatkou nám staré koleje opět vystupují na povrch a my jdeme kolem trati, za kterou si můžeme prohlížet zadní trakty domů, které stojí na její druhé straně.

Jenže pak najednou zjistíme, že se nám dole na bývalém nástupišti objevují květináče a truhlíky, vzpomeneme si, že jsme to už jednou viděli a že jsme tady – ve společné zahrádkářské kolonii nad kouzelnou uličkou Villa des Tulipes už kdysi dávno byli.

Dostali jsme se tak až k Porte de Clignancourt a protože tady není moc o co stát, pro dnešek procházku ukončíme – a snažíme se zmizet někam, kde to vypadá přece jen trochu líp.

 

Jak se tam dostat: metro Porte St.Ouen (linka 13) nebo Porte de Clignancourt (linka 4)