Kolem kostela Sainte-Marie des Batignolles

Kostel vlastně není zas tak úchvatný, aby bez něho turista nemohl žít, ale pokud budete ve čtvrti Batignolles, za návštěvu stojí. Jednoduchá stavba pochází z 20. let 19. století, následně byla dvakrát rozšířená o boční kaple, protože původní chrám v rychle se rozvíjející čtvrti už nestačil náporu věřících.

Podle legendy byl kostel zasvěcený Panně Marii proto, že během prací jeden z dělníků vykopal ze země náhodně její sošku, pravděpodobnější je ale druhé vysvětlení, že si to tak přála mecenáška vévodkyně z Angoulêmu, která se svým manželem poskytla na stavbu prostředky.

Kostel má tvar řeckého chrámu a nad jeho vchodem je umístěný tvojúhelníkový fronton, nesený čtyřmi dórskými sloupy. Je to jeden z mála kostelů, který nemá zvonici.

Oltář a socha Panny Marie nad ním pocházejí z doby kolem roku 1840

Kostel stojí na malém náměstí s pěší zónou, stíněnou vysokými stromy, pod kterými najdeme obchůdky a kavárny, stejně jako v celém širším okolí.

V nedaleké uličce Cité Lemercier bydlel ve svých pařížských začátcích v levném hotelu v čísle 15 zpěvák Jacques Brel. Údajně k hotelu tak přilnul, že pokoj platil i nadále, i když se proslavil a odstěhoval. Hotel bohužel už neexistuje, byl při pozdější rekonstrukci zbořený, stejně jako další staré domy v uličce, které byly nahrazeny novou stavbou. Ulička je soukromá a já jsem ji, bohužel, našla neprodyšně uzavřenou – ale třeba budete mít víc štěstí.

Hned za kostelem leží Square des Batignolles – park založený v polovině letech 19. století podle plánů barona Haussmanna. Najdete v něm kromě potůčku i rybníček s červenými a zlatými rybkami a spoustou kachen, vodopád a umělou jeskyni.

Jedna z cest v parku nese jméno zpěvačky a skladatelky Barbary, vlastním jménem Monique Serf, která u nás nebyla, bohužel, skoro vůbec známá ani v době své největší slávy v 60. a 70. letech, ale ve Francii je pro svůj skvělý hlas dodnes jednou z nejoblíbenějších a nejuznávanějších interpretek. Její písničky mají zajímavé texty a působí většinou melancholicky a smutně.
Jedna z těch veselejších písní se jmenuje Ma plus belle histoire d´amour – Můj nejhezčí milostný příběh. Naopak ta další písnička, kterou tady uvádím, je jedna z jejích nejsmutnějších. Jmenuje se Nantes a pokud vám bude připadat povědomá, není to náhoda. Na svém posledním CD ji nahrála Hana Hegerová.