Z malého náměstí Place Dalida na vrcholku Montmartru vede úzká malebná ulička Allée des Brouillards, která lemuje po leví straně velký dům v zahradě za vysokým mřížovým plotem. Ten dům se jmenuje Château des Brouillards, Mlžný zámek, a v roce 1772 si ho nechal postavit advokát Legrand-Ducampjean na místě dřívějšího skutečného zámečku s mlýnem, který zde stával. Montmartre byl tehdy ještě téměř neobydleným venkovem a v blízkosti domu vyvěral pramen, ke kterému večer vesničané vodili pít dobytek. Právě podle vodní páry, která se nad napajedlem vznášela, dostal zámek název Mlžný. Později dům zchátral a na začátku 20. století mu hrozila demolice, nakonec však byl zachráněn a zrekonstruován. Na první pohled není nijak zajímavý (navíc v současné době prochází další rekonstrukcí a je částečně pod lešením), zajímavá je ovšem historie jeho okolí a jeho obyvatel.
V letech 1854 – 1856 žil v domě tehdy už psychicky nemocný spisovatel Gérard de Nerval, který oceňoval blízkost tehdejšího napajedla pro zvířata na rohu rue de l´Abreuvoir a tedy i možnost pozorovat různá zvířata při pití.
V 19. století patřily k zámku i okolní domky, postavené kolem roku 1850, které dnes tvoří pravou stranu dnešní uličky. V roce 1894 se v jednom z nich narodil režisér a scénárista Jean Renoir – syn slavného malíře Augusta Renoira.
Popis Château des Brouillards najdeme v knize „Renoir“ kterou napsal malířův syn Jean Renoir. Kniha je opravdovou lahůdkou pro milovníky impresionismu a Montmartru.
„Z náměstí Abbesses to není daleko. Zahne se doprava, jde se po schodech v ulici Ravignan, sejde se ulicí Norvins a znenadání stojíte před Moulin de la Galette. Odbočíte doprava a na konci ulice Girardon se ocitnete na místě zvaném Zámek des Brouillards. Tato část kopce se zvolna svažuje a končí prudkým srázem. Když jsem byl malý, tak tam nikde žádné schody nebyly… Zámek des Brouillards stál na konci ulice des Girardon na nepevné jílovité půdě…. Živý plot obklopoval celý objekt, kde bylo několik budov a zahrada. Když jste prošli vraty, octli jste se v aleji, která však byla pro vozy příliš úzká. Vlevo stála postranní budova, patřící k zámku, k „letohrádku“, jak se budově říkalo v 18. století, po němž však nezbylo ani stopy. Kolem domu rostly krásné stromy z bývalého parku. Letohrádek byl zbořen za revoluce. Základy zarostly a kamenů bylo asi použito ke stavbě okolních baráků. Rovněž vlevo, poblíž vchodu, bydlela správcová a tam také byla studna, kam jsme chodili pro vodu. Vpravo od hlavní aleje čněl do výšky dlouhý obdélník o třech poschodích, kde bylo několik bytů. Jeho obyvatelé za hustým živým plotem, který ten celek obklopoval, byli sice odděleni přehradami svých zahrádek, ale tvořili svět sám pro sebe, kde se pod venkovským zevnějškem skrývaly všemožné fantazie. Ten letohrádek, z něhož nezbyl ani kus zdi, podněcoval jejich obraznost….
Náš dům, poslední z dlouhého obdélníku, měl na půdě okno, které vedlo na západ. Tím oknem bylo vidět vrch Valérien i kopce kolem Meudonu, Argenteuille i San Cloud a pláň v Genneviliers… Byli jsme opravdu až u nebe. Směrem na jih, za domky majitelů, Brébantových a správcové, se rozprostírala růžová zahrada pana Geoffroye, tajemného muže, kterého bylo skrz husté listí slyšet kopat a stříhat. Byla tam také louka a krávy… O kousek dál čněla k nebi křídla Moulin de la Galette.
Pro Pařížany byl tento ráj, kde rostly šeříky a růže, na konci světa. Kočí odmítali jet nahoru a zastavovali s drožkou buď na náměstí Fontaine-du-But nebo dokonce v ulici des Abbesses, na druhé straně Butte, tam, kde končila první část ulice Lepic, kde se to dodnes hemží potulnými obchodníky, kteří se na vás s křikem vrhají a svými vozíky ucpávají ulici. V tomto případě se muselo přejít ulici Tholozé, která vede rovnou nahoru a končí schody v ulici Lepic, přímo proti vchodu do Moulin de la Galette. Tento obtížný přístup byl víc než vyrovnán nízkým nájemným, dobrým vzduchem, kravami, šeříkem a růžemi….
Vstupme nyní do našeho Zámku des Brouillards a podívejme se, jak vypadal, když jsem se tam 15. září 1894 narodil. Byl to pavilón 6 bloku 13 v ulici Girardon. Měl dvě poschodí a půdu, přestavěnou na ateliér. Na zahradě rostly růžové keře a jeden ovocný strom. Byla přibližně patnáct metrů široká a pětadvacet metrů dlouhá. Hlavní pěšina vedla k zápraží, které mělo z jedné strany čtyři nebo pět schodů. Zábradlí bylo železné a černě natřené. V síni, kde byly vzadu schody, vedly vlevo dveře do salónu, vpravo do jídelny; tam byla rovněž kuchyně a komora. Schodiště bylo kulaté jako věž, takže kuchyně, která s ním sousedila, měla podivný tvar. Směrem ke sklepu se schody zužovaly, ale nahoru do poschodí byly docela pohodlné. Otec dal vymalovat jako všude, kde bydlel, obytné místnosti na bílo a dveře natřít trianonskou šedí. Úzkostlivě dbal na na správné namíchání této šedi; vyžadoval, aby lněný olej byl nejlepší jakosti, aby se běloba míchala s kostní černí a ne s révovou. … Ty největší místnosti měly asi čtyřikrát pět metrů. V jídelně Renoir pomaloval průsvitnou barvou část kachlíků mytologickými náměty. Obě poschodí byla stejně rozdělena jako přízemí. Maminka spala v prvním poschodí nad jídelnou, bratr Pierre, který se vracel domů v sobotu, měl pokoj nad salónem, Gabriela nad kuchyní. Byl to obyčejný pokojík, odkud vedla odpadová roura. K mytí obličeje tak byla umývadla na mramorových stolcích… Jak víte, pro vodu se chodilo k pumpě u vchodu do hlavní aleje. Renoir měl pokoj ve druhém poschodí, kde byl také hostinský pokoj, a úplně vzadu nad Gabrieliným pokojíkem, byla místnost pro služebnou.“
Montmartre, Allée des Brouillard
Jak se tam dostat: Metro Lamarck Caulaincourt
Paříž pro pokročilé 
1 komentář: „Le Château des Brouillards – Mlžný zámek“