Paříž pro pokročilé

Když jsme se minule dostali až na Pont Neuf, musíme teď sejít dolů na malé náměstíčko na špičce ostrova Cité. Náměstí se jmenuje Square du Vert Galant – tímto zvláštním jménem – Zelený záletník (my, co jsme z Moravy, bychom rovnou řekli „Zelený galán“ – kdo ví, jestli to slovo na Moravu nepřinesli francouzští vojáci, kteří bojovali u Slavkova…), byl nazýván král, o kterém jsem se tady už několikrát zmínila a o kterém určitě ještě bude řeč i jindy – Jindřich IV. Skutečně prý nenechal na pokoji jedinou sukni – a „zelený“ proto, že jeho pleť měla údajně nazelenalý odstín.

Pro rozvoj Paříže měl velký význam a tak je načase si o něm něco v krátkosti říct.

Jindřich IV., francouzsky Henri IV., se k trůnu dostal jako slepý k houslím. Vyrostl sice u královského dvora v Paříži a byl po svém otci potomkem Ludvíka IX. a tedy i jedním z následníků trůnu, ale poté, co se stal králem navarrským ve svém rodném Béarnsku na jihozápadě dnešní Francie, nepočítal s tím, že by se mohl stát francouzským králem. Navíc byl protestant a to v době náboženských válek představovalo problém. V roce 1572 ho sice oženili s královou sestrou Markétou z Valois (to je ta známá královna Margot z Dumasova románu), ale usmíření mezi oběma náboženskými skupinami to nepřineslo – naopak, katolíci využili toho, že na svatbu do Paříže přijelo mnoho protestantských šlechticů a několik dnů po svatbě rozpoutali tzv. Bartolomějskou noc, během níž bylo povražděno jen v Paříži přes 3000 protestantů. Jindřich byl sice ušetřen, ale byl přinucen konvertovat ke katolickému vyznání. Později byl dokonce internován na zámku ve Vincennes, ale podařilo se mu uprchnout a vrátil se k protestantskému vyznání.

Poté, co náhle zemřel Jindřich III., byl v roce 1589 potvrzen jako následník trůnu a stává se francouzským králem a zakladatelem bourbonské dynastie. Proti němu však stojí tři čtvrtiny Francouzů, kteří nechtějí za krále protestanta. Jindřich nakonec musí Paříž opustit, ale začne ji obléhat a dobude ji zpátky až poté, co znovu přejde ke katolickému vyznání. Téměř padesátiletý král, který nemá dědice (přestože má několik dětí se svými četnými milenkami), dosáhne anulování svého manželství s Margot a ožení se s Marií Medicejskou, která mu rok po svatbě, v roce 1601, porodí dědice – budoucího krále Ludvíka XIII., a v následujících devíti letech dalších pět dětí.

Po skončení náboženských válek i války proti Španělsku, kterou rozpoutal, se Jindřich pustí do obnovy Francie a především Paříže. Rozšíří Louvre, pustí se do rozsáhlých urbanistických úprav města a v krátké době přivede Francii k hospodářskému rozkvětu. Bohužel toho už víc nestihne. 14. května 1610 jeho kočár uvázne v hustém provozu v úzké uličce Rue de la Ferronnerie blízko Louvru. Toho využije katolický fanatik François Ravaillac, vyskočí na stupátko kočáru a třemi ranami nožem krále zavraždí.

Pod most, který nechal Jindřich IV. postavit, se na náměstí s parčíkem dostaneme po schodišti za jeho sochou.

Tato část ostrova se nachází o sedm metrů níže než jeho zbytek a ukazuje nám, o kolik byl ostrov v průběhu let (a výstavby) zvýšen

Pohled z parku na most se sochou

Parčík se na svém konci zužuje do špičky, stejně jako celý ostrov

V parku najdete i tento kámen, který je svědkem francouzsko-kanadského přátelství

Pokud nevstoupíme do parku, ale obejdeme jeho plůtek po kamenné zdi kolem vody, dostaneme se až na samotnou špičku ostrova. V hezkém počasí tady odpoledne a večer sedí na zemi spousta lidí, hlavně mladých, kteří tady piknikují, popíjejí a klábosí. Někdy není ani kam šlápnout, jak je tady plno.

Máme odtud výhled nejen na lodě, které plují blízko nás…

… ale v téměř přímém kontaktu se Seinou vidíme pěkně za sebou seřazené pařížské mosty.

Tip: Pod schody, vedoucími na ostrov z Pont Neuf, je stanoviště výletních lodí, které pořádají okružní plavby po Seině v centru Paříže. Informace a vstupenky po internetu získáte TADY.

Square du Vert Galant – Pont Neuf

Jak se tam dostat: Metro Pont Neuf

Most, který přetíná špičku ostrova Cité, se sice jmenuje Pont Neuf – Nový most, ve skutečnosti je ale nejstarším pařížským mostem. Stavba byla zahájena už v roce 1578, byla však přerušena v době náboženských válek a most byl dokončen až v roce 1607 na příkaz krále Jindřicha IV. Poté, co byl král v roce 1610 zavražděn, jeho vdova Marie Medicejská nařídila, aby byl most upraven a aby na něm byl vytvořen prostor k umístění královy sochy (o té si můžete přečíst TADY).

Most byl po svém postavení odlišný od ostatních. Nejen že na něm nestály domy, jak bylo tehdy zvykem (přestože původní plány s nimi počítaly), ale byl vybaven chodníky a širokými výklenky, v nichž měli své krámky obchodníci.

A trochu čísel:
Most je dlouhý 238 metrů a široký 20,50 metrů. Vozovka je široká 11,50, každý z chodníků 4,50 metru. Delší rameno má sedm pilířů, zatímco kratší jen pět.

Pohled z nábřeží Quai des Grands Augustins

Most je po obou stranách po celé délce zdoben kamennými maskarony, kterých je celkem 385

Detail maskaronu

Socha krále Jindřicha IV. Nejedná se ovšem o původní sochu, ta byla zničena během Francouzské revoluce. Ta, kterou na mostě můžeme vidět dnes, pochází z roku 1818.

Pont Neuf spojuje 1. a 6. obvod

Jak se tam dostat: Metro Pont Neuf

Nádherná gotická věž, stojící v těsné blízkosti náměstí Châtelet, bývala zvonicí kostela sv. Jakuba, který byl postaven v letech 1509-1523 a zbourán v roce 1793 po Francouzské revoluci. Věž, která je vysoká 52 metrů, prošla velkou rekonstrukcí v roce 1852, kdy byla v její blízkosti stavěna Rue Rivoli.

U úpatí zvonice začínaly vždy dlouhé poutě do Santiago de Compostella, což připomíná tabulka, umístěná na věži v 60. letech, která je darem španělského státu.

 

Na vrcholku věže se tyčí čtyři metry vysoká socha sv. Jakuba, oblečeného jako poutník, a sochy anděla, lva, býka a orla, jako symboly evangelia.

 

 

Pod přízemními oblouky je umístěna socha filozofa, matematika a fyzika Blaise Pascala, který právě tady prováděl svoje výzkumy atmosférického tlaku.
Od roku 1891 je na vrcholku věže instalována meteorologická stanice, patřící pařížské observatoři.

 

4. obvod, Square de la Tour St-Jacques

Jak se tam dostat: Metro Châtelet

Nádherný park leží jen co by kamenem dohodil od Vítězného oblouku (no, musel by ale házet nějaký olympionik) v bohatém a elegantním 8. obvodu.
Rozlehlý park si nechal vytvořit v roce 1778 vévoda orleánský, který si přál podle tehdejší módy iluzivní krajinu s pyramidami, pagodami, holandskými mlýny, římskými chrámy a zříceninami. Soukromý park přežil Francouzskou revoluci a až v roce 1852 byla jedna jeho část rozparcelována a rozprodána na stavbu soukromých domů (rezidence kolem parku rozhodně stojí za povšimnutí). Zbývajících více než osm hektarů parku, které zůstaly zachovány až do dnešního dne, jsou od roku 1860 ve vlastnictví města.

Park má několik vchodů s nádhernými kovanými a zlacenými branami se znakem Paříže ve štítu

Hlavní cesta parku připomíná spíše dobře udržovanou silnici

V parku se smí chodit na trávnících, což není v Paříži zas až taková samozřejmost

Největší platan v Paříži je starý 170 let a má obvod 7 metrů

Renesanční oblouk je pozůstatkem staré pařížské radnice, zbořené v roce 1871

O pyramidě se říká, že je zednářská, žádné zednářské znaky jsem na ní ale nenašla. Možná jsem je ale jenom nepoznala…

Kolonáda kolem jezírka byla původně určena pro mauzoleum Jindřicha II. v Saint-Denis, které nikdy nebylo dokončeno

Jezírko má kromě obligátních ryb i další zajímavé obyvatele

Kolem potůčku, který protéká parkem, najdeme můstky, jeskyně i kaskády

Novoantická rotunda se šestnácti sloupy, stojící u vchodu z Place de la République Dominicaine, je pozůstatkem opevnění z roku 1784, které vedlo podél parku. Rotunda byla sídlem tehdejšího akcízu. Dnes v ní najdete WC.

Tip: v parku jsou dvě dobře vybavená dětská hřiště a několik zdrojů pitné vody

Park Monceau

hlavní vchod Place de la République Dominicaine

další vchody Avenue Velasquez, Avenue Ruysdael, Avenue Rembrandt a Avenue Van Dyck

Jak se tam dostat: Metro Monceau

Je pravda, že nádraží Saint-Lazare není památka, kterou bych musela nějak zvlášť doporučovat. Je tady pekelný provoz a zmatek a člověk se snaží odtud co nejrychleji dostat, zvlášť teď, když je obestavěno ohradami, za kterými probíhá částečná rekonstrukce.
Nádraží, které bylo postaveno jako první v Paříži, pochází z roku 1837. Od roku 1984 je památkově chráněno. Pokud byste chtěli jet z Paříže do Normandie, pojedete právě odtud.

 

Fasáda vypadá vcelku banálně….

 

 

… ale vestibul vás překvapí krásným stropem.

 

V horku a mezi davy lidí jsem neměla chuť hledat další zajímavá místa (hezká je prý čekárna a část, vedoucí do Rue de Rome). Přišla jsem sem totiž kvůli jedné jediné věci.

 

 

Chtěla jsem vidět tohle… abych měla srovnání s obrazy, které tady namaloval Claude Monet. Ten po určitou dobu bydlel v blízkosti nádraží, které ho fascinovalo svým technickým pokrokem, a proto v roce 1877 požádal o povolení, aby tady směl malovat. Vytvořil celou sérii obrazů, na kterých zachycoval především hru světla a stínů na oblacích páry pod vysokou skleněnou střechou. Někde jsem četla, že když na nádraží maloval, tehdejší ředitelství železnic nechávalo zastavit provoz, aby měl na práci klid. To si dnes vůbec nedovedu představit.

 

“ alt=“439[1]“ class=“center“]

 

Čtvrť La Nouvelle Athènes, 13 rue d´Amsterdam

 

Dnes zůstaneme ještě v blízkosti Passage de l´Ancre, do které jsem vás pozvala minule. Před Haussmannovou přestavbou města tato pasáž vedla v místech, kde dnes najdeme rušnou křižovatku Boulevardu Sébastopol a Rue Turbigo, až do míst, kde na ni navazovala další pasáž – ta, kterou vám ukážu dnes. Jmenuje se Bourg – l´Abbé (možná by se to dalo přeložit jako Opatovo městečko, zkrátka Opatovice, ty máme přece taky), postavil ji architekt Auguste Lusson v roce 1828 a dnes z její nádhery zbyl jen pouhý odlesk. Najdete v ní pár obchodů se starými rytinami, starožitnostmi a dekoracemi, ale většinou slouží jen jako rychlá zkratka a málokdo se v ní zastaví. Ústí do rue Saint-Denis, kde na ni navazuje další z pasáží této čtvrti, Passage du Grand-Cerf. O ní zas až někdy příště.

 

Vstup z Rue Palestro je zdoben dvěma karyatidami, vytvořenými sochařem Aimé Milletem, které představují obchod a průmysl. Ve štítu nad portálem je zobrazen úl – symbol obchodní činnosti (na fotce ale bohužel moc vidět není…).

 

Zatímco pohled do pasáže z rue Palestro nám odhalí hodiny pod stropem…

 

… pohled z druhé strany nabízí krásný barometr.

 

 

Pasáž má zakulacený skleněný strop, na rozdíl od většiny ostatních pasáží, vytvořených ve stejné době, které ho mají sedlově složený ze dvou rovných skleněných ploch.

 

Passage du Bourg-l’Abbé
Čtvrť Bonne Nouvelle, 3 rue de Palestro nebo 120 rue Saint-Denis

 

Jak se tam dostat: Metro Réaumur-Sébastopol

Pasáž dostala jméno podle hostince, který v ní kdysi ležel, a který měl ve znaku námořní kotvu. Nejdříve se jmenovala U královské kotvy, po Francouzské revoluci U národní kotvy, později už raději jen U kotvy (přejmenovávání ulic podle momentální politické situace máme zřejmě s Francouzi společné).

 

 

 

Pasáž je dlouhá 68 metrů a široká jen dva a půl metru

 

 

 

 

 

V pasáži má obchůdek také údajně jediný opravář deštníků ve Francii. Faktem je, že dnes už si asi málokdo nechá opravit deštník, aspoň já ten polámaný vždycky vyhodím a koupím si nový.

 

 

 

 

 

 

 

Čtvrť Sainte-Avoye, vchod z 30 Rue de Turbigo nebo 224 Rue Saint-Martin

 

Jak se tam dostat: Metro Étienne Marcel nebo Réaumur-Sébastopol nebo Arts et Métiers

Autorem sochy je François-Frédéric Lemot

Král je oblečený do brnění, na hlavě má vavřínový věnec a v ruce drží žezlo s královskými liliemi

Tip na jarní procházku daleko od centra Paříže, které už zase začínají zaplavovat turistické autobusy: přímo naproti souboru hrázděných domků, tvořících Malé Alsasko, o kterém jsem psala nedávno TADY, leží malebná úzká ulička Villa Daviel s rodinnými domky a malými předzahrádkami, které se teď probouzejí ze zimního spánku a nabízejí pohled na rozkvetlé jarní stromy, keře a květiny.

 

 

 

 

Čtvrť la Butte aux Cailles, Villa Daviel